Oba případy jsou odlišné, ale zároveň mají něco společného, jak je vidět z nadpisu.
První se udál před mnoha lety, druhý před několika dny. Jeli jsme z chalupy a v Mělníku se zastavili v Lidlu. Před supermarketem byl velký koš a já do něj hodil tašku s odpadem, který se nám na chalupě nahromadil. Když jsme vynášeli věci z auta, zjistili jsme, že místo tašky s odpadem jsem vyhodil jinou tašku. Manželka v ní měla plavky, koupací plášť a ručník. Od té chvíle jsem se stal vyvrhelem nejvyššího stupně. Byly to plavky jejích snů. Podle ní měly jedinečnou barvu (žlutou), vylepšovaly její postavu, byly z nevšední látky a po koupání rychle schly. Zoufalství nositelky těchto nevšedních plavek se ještě stupňovalo. Nepomohl slib, že jí koupím ještě krásnější. Takové nikde na světě neexistují, už nikdy nebude mít radost z koupání, i kdyby to bylo v Karibském moři… Jak jsem jí mohl něco takového udělat! Kdyby tohle věděla, tak si mě nebrala… Za této situace nezbývalo nic jiného, než odejít z domu a vrátit se ráno. To jsem také udělal. Jenže jsem nešel do hospody, jak by to udělal každý průměrný muž. Já jsem pospíchal na autobusové nádraží. Stihl jsem ten poslední do Mělníka a za hodinu už byl před supermarketem u koše, kam byly pohřbeny pohádkové plavky. Koš byl prázdný! Jakýsi noční opozdilec mě informoval, že koše se dopravují do kontejnerů. I ty jsem našel, bylo jich vedle sebe dvanáct, patrně pro celý Mělník. Když jsem odklopil první víko, uvědomil jsem si, že mi chybí patřičná výstroj. Ale já se nedal odradil. První kontejner jsem holýma rukama prohrabal až na dno, ten druhý asi do poloviny. Uvědomil jsem si, že supermarketový koš byl vysypán pozdě večer, tudíž jeho obsah musí být navrchu. Byla to dobrá úvaha. Sedmý kontejner vydal svůj poklad. Takových tašek tam bylo víc, ale jen v jedné byly pohádkové plavky. Tašku jsem k sobě přitiskl jako matka ztracené děcko, které našla po dlouhém hledání. Teď už zbývalo jediné – poklad co nejrychleji předat jeho držitelce. Ale jak? Poslední autobus dávno odjel. A co vlak? Nádraží jsem našel pusté a prázdné. Přednosta se přede mnou zamkl v kanceláři, jako by mě negativně poznamenal můj úzký kontakt s kontejnery. Budu muset počkat na první ranní vlak. Na peróně jsem si lehl na tvrdou lavici, ale pod hlavu jsem si dal měkoučké plavky. Jistě budu mít krásné sny… Než se tak stalo, zastavil se u mne posunovač a ptal se, kam chci jet. Pak mi nabídl pomoc – má teď dvě hodiny volno a za pětikilo mě do té Prahy hodí. Poslalo mi ho samo nebe! Že to nebylo nebe, jsem zjistil až později. Posunovač zastavil auto dva metry za cedulí Praha, popřál mi dobrou noc a odjel zpět do Mělníka. To ale nebyla Praha, jakou známe z pohledů a za kterou jezdí cizinci z celého světa. Nízká stavení, zahrady – hodně okrajová část Prahy. Vyrazil jsem směrem, kde jsem tušil Hradčany. Šel jsem dlouho, ale ráz lokality se neměnil. Na jedné návsi byla lavička u stromu, asi u lípy. Chtěl jsem na ní vydržet až do ranního kuropění, tj. do prvního kokrhání kohouta. Dříve než kuropění přišel další dar v podobě taxíku. Nebyl to noční přelud – řidič mi nabídl, že za pětikilo mě dopraví kamkoliv. Tam jsem nechtěl, chtěl jsem do Přemyslovské 41. Taxikář mé přání splnil a tím moje anabáze skončila. A plavky mohly dál pomáhat své majitelce k dokonalosti…
Druhý příběh postrádá jakoukoliv dramatičnost, ačkoliv k ní mohlo lehce dojít. I tady figuruje stejný pachatel.
V jedné místnosti se shromažďovaly lahve, určené k transportu pro čtyřdenní pobyt na řevnické chatě. Byla mezi nimi i nedopitá lahev tvrdého alkoholu (42 %) a do poloviny naplněná lahvička brusinkového likéru ze Šumavy, jehož doušek jsem používal na zapití whisky. Řekl jsem si, že čtyři dny bez alkoholu vydržím a na poslední chvíli obě lahve vyřadil z transportu. Jejich absenci řidička při nakládání do vozidla nezaregistrovala, což se stalo i při vykládání. Druhý den manželka něco usilovně hledala. Nepřikládal jsem tomu velký význam, neboť něco hledá neustále. Ale zeptal jsem se. Hledala brusinkový likér. Když jsem jí oznámil, že v Řevnicích ho nenajde, strhla se bouře. Byl jsem nazván sobeckým hamounem, který jí nikdy nic nedopřeje. To jediné, na co se do Řevnic těšila, byla představa, že si na verandě čte a popíjí ten jedinečný likér (vůbec jsem si nevšiml, že by tento téměř nealkoholický nápoj někdy ochutnala, natož pochválila). Ale teď byl jediný, který jí mohl v těch životních útrapách se mnou potěšit. Nabízel jsem jí, že dodám třeba třešňový, ale to striktně odmítla, jako kdysi jiné plavky. Výčitky neustávaly, přerušilo je pouze večerní čištění zubů. Nezbývalo nic jiného než situaci řešit jako v plavkové aféře, jenže v obráceném směru. Brzy ráno jít pěšky na nádraží a prvním ranním vlakem vyrazit do Prahy. Na Smíchově nasednout na metro, na Můstku přesednout na jiné, a pak se z Flory vydat do Přemyslovské ulice č. 41, kde se vedle gauče nacházel onen zázračný elixír života. A pak samozřejmě cesta zpět. To vše jsem chtěl podstoupit, abych svou vinu napravil. Klíče od bytu jsem měl připravené na židli u lůžka. Byla tady ale jedna větší komplikace – nevhodná kumulace mých let. Stačí ujít pár kroků a už na mne dolehne tíha stáří a já musím odpočívat. To si moje žena uvědomila a klíče mi zabavila. Schovala je tak dobře, že je pak nemohla najít. Za vzácným likérem se vypravil můj vždy ochotný zeť a posléze v pořádku předal nové uživatelce. Vím, že má rád lovecký salám. Za ním se vypravil vždy ochotný vnuk a lahůdku otci předal. Nic za to nechtěl. A moje milovaná žena pak ještě dlouho mohla sedět na verandě a opíjet se představou, že už jí ve štěstí nic nebrání.
M.Hoznauer, srpen 2019