Na úvod seriálu o zlu je nutné připomenout dva slavné psychologické pokusy. Jeden je nazýván STANFORDSKÝ VĚZEŇSKÝ POKUS a provedl ho v roce 1971 americký psycholog Philip Zimbardo. Již v roce 1963 ale provedl svůj pokus další Američan Stanley Milgram. Zimbardo chtěl dokázat – a dokázal, že zlo je v úplně každém člověku a záleží jen na okolnostech, zda se projeví či neprojeví. Milgram zase dokázal, že člověk lehce podlehne autoritě a je schopen pod jejím vedením nebo s jejím schválením páchat ty nejhorší zločiny.
Podívejme se nedříve na Zimbardův pokus. Je sice mladší, ale o něco známější.
STANFORDSKÝ VĚZEŇSKÝ POKUS
Test provedl profesor Philip Zimbardo v roce 1971 a chtěl dokázat, že sociální vliv na člověka je mocnější než individuální dispozice.
Zimbardo dal do novin inzerát, že hledá dobrovolníky z řad amerických studentů na dva týdny dlouhý výzkum života ve vězení. Nabízel 15 dolarů na den.
Přihlásilo se 70 zájemců, kteří prošli náročným psychologickým testem a pohovorem. Nakonec bylo vybráno 24 těch, kteří se jevili jako nejzdravější a nejnormálnější.
Potom byli metodou náhodného přiřazení rozděleni do skupin „vězňů“ a „dozorců“, aby mezi skupinami nebyl žádný významný rozdíl.
Budoucí dozorci pak pomáhali v suterénu univerzity ve Stanfordu vybudovat vězení tak, aby vypadalo jako opravdové (mříže, samotky, návštěvní místnost, vyšetřovací místnost, vězeňský dvůr…).
Budoucí vězni měli za úkol být ve stanovený den doma a čekat na zavolání. Očekávali, že je telefonem povolají na univerzitu, ale místo toho k nim do bytu přišla skutečná policie a „opravdu“ je zatkla a odvezla do připraveného vězení. Zimbardo to měl připravené dokonale. Zde byli podrobeni ponižujícím rituálům – svlečení do naha, odvšivení, oblečení do vězeňských šatů – bílé rubáše s výraznými čísly, čapky z nylonových punčoch (kvůli jednotnému vzhledu a iluzi ostříhaných vlasů), na nohy vietnamky, symbolický řetěz na kotník a žádné spodní prádlo.
Vězni směli o sobě i o druhých mluvit pouze neosobně pomocí vězeňských čísel, strážné museli oslovovat uctivým „Mr. Correctional Officer“.
Dozorci měli instrukce, aby dodržovali zákon a pořádek, aby obušků používali pouze symbolicky.
Pokus plánovaný na dva týdny musel být ukončen po šesti dnech. Příliš mnoho těch „normálních“ mladíků se začalo chovat patologicky, ať už jako bezmocní vězni nebo sadističtí dozorci. Ze strany dozorců docházelo k nenávistnému šikanování, častým nuceným nástupům, odpírání spánku, nucením ke cvičení, omezování jídla, zavírání na samotku, odebírání polštářů apod. K nejhorším násilnostem docházelo, když si dozorci mysleli, že výzkumný tým spí a oni nejsou pod dozorem.
Dehumanizace vězňů rostla každým dnem. Dostavovaly se negativní účinky. První vězeň musel být propuštěn už 36 hodin po zatčení pro těžké stresové reakce.
I v chování dozorců byly určité rozdíly. Někteří byli přece jen hodnější, ale ani jednou se nestalo, že by tito hodnější zpochybnili rozkaz sadistického kolegy, pokusili se zastavit zavrženíhodné jednání.