Nejprve citace z knihy Ivana Alexejeviče Bunina (1870 – 1953) Život Alexeje Arseňjeva z roku 1930, kterou napsal první ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu v exilu ve Francii.
„…Evropan nezná ruskou vášeň pro sebezničení všeho druhu. Tou vášnivou zálibou se nevyznačovali jen šlechtici. Opravdu, proč vlastně ruský rolník bídně živořil, když přece měl na svých širých prostorách takové bohatství, o jakém se evropským rolníkům ani nesnilo, a svou zahálčivost, liknavost, blouznivost i každou rozháranost omlouval. Proč se nenasytné hrabivosti neustále čelilo okázalým divokým hýřením, provozovaným kletbami na hlavy mamonářů, hořkým pijáckým nářkem nad vlastním zatracením a horečnatými touhami stát se z vlastní vůle Jobem, tulákem, trhancem, člověkem božím. To je zákonitým výplodem odvěkého ducha ruské říše, protože Rusko je ze všech zemí na světě nejbohatší, nejmocnější, nejspravedlivější a nejlepší.“
Doplním ještě volnou citací Dostojevského (1821 – 1881): Úkolem Ruska je od nepaměti neustále rozšiřovat svou říši.
A u citací ještě zůstanu. V roce 1848 varoval František Palacký dopisem revoluční frankfurtský parlament, v němž zdůrazňoval existenci habsburské říše jako jediné možné hráze proti Rusku: „…mocnosti, která již nyní vzrostši u velikost tak ohromnou, sama ze sebe a v sobě každé desítiletí větší měrou sílí a zmáhá se, nežli se to dít může v zemích západních.“ V dalším textu Palacký pokračuje: „Ruská universální monarchie by znamenala nesmírné a nevyslovitelné zlé neštěstí bez míry a hranic.“
V roce 1844 prohlásil Karel Havlíček Borovský, poté když se jako mladý novinář a obdivovatel Ruska z této země po ročním pobytu vrátil ze svého obdivu vyléčen: „Rusové počínají všude místo ruský psát slovanský, aby pak místo slovanský mohli psát ruský.“ A varoval před pošetilým a nerealistickým rusofilstvím. Jak vidno, mnozí naši politici Karla Havlíčka nikdy nečetli.
Nakonec Milan Kundera, z jehož eseje Unesený Západ aneb tragédie střední Evropy z roku 1983 jsem výše zmiňované citace opsal: „Nic nemohlo být střední Evropě a její vášni pro rozmanitost vzdálenější než Rusko, uniformní, uniformizující, centralizující, hrozivě odhodlané přeměnit všechny národy svého impéria (Ukrajince, Bělorusy, Armény, Lotyše, Litevce a další) v jeden ruský lid.“
Tolik pro pochopení ruské povahy a mentality ruského národa.
Slyšel jsem rozhovor s jedním vojenským odborníkem, který tvrdil, že Rusové každou válku podělali. Já vojenský odborník nejsem, ale jako každý, něco vím o té největší. 2. světovou válku Sověti vyhráli, ale cenu zaplatili mnohem větší než poražené Německo. Měřeno počtem padlých vojáků je to 5,5:10 milionům. A to je potřeba vzít v úvahu, že Německo válčilo o dva roky déle, a že německé vojáky zabíjely i jiné armády. Když k mrtvým přičteme i civilní oběti, máme čísla pro SSSR ještě více nepříznivá – 7,5:26,3 milionu mrtvých. U poraženého Německa to bylo 10,77% z celkového počtu obyvatelstva a vítězného SSSR 13,77% (čísla jsou z Wikipedie). Dá se tedy říci, že Sověti vyhráli jen díky prakticky neomezenému počtu vojáků. Když Němci postříleli sto tisíc rudoarmějců, tak Stalin lusknul prsty a naběhlo nových sto tisíc. Takové rezervy Němci neměli. Sovětští maršálové, žádnou složitou strategii vymýšlet nemuseli. Možná ani neuměli. Nepotřebovali ji.
Podělaná byla i válka v Afganistánu (1979-1989). Deset let tam Sověti válčili a nezískali vůbec nic. Dle jejich zdrojů ztratili 14.453 vojáků. Tomu ale nikdo nevěří, odhady jsou mnohokrát větší.
Proč do toho tehdy SSSR šel? Stručně řečeno, nechal se vyprovokovat. V Afganistánu probíhala občanská válka mezi komunistickou vládou a tzv. mudžahedíny, islámskými povstalci. Ti měli silnou finanční podporu v USA, Saúdské Arábii a Velké Británii. SSSR se bál, aby islamisté nezačali šířit islámský fundamentalismus do středoasijských sovětských republik. A tak preventivně zaútočil. Deset let bojoval, aby se pak se staženým ocasem stáhl a nechal zemi na pospas islamistům, z nichž potom vzešel Taliban.
Nyní válčí Rusko na Ukrajině. Zpočátku snad všichni fandili Ukrajině, postupně však přibývá fanoušků Ruska. Kdo do kterého tábora patří, většinou zjistíte snadno podle mluvy. Řekne-li někdo místo Ukrajinci úkáčka, je to jasné. Stejně tak příznivci Ruska druhý tábor označují výrazy jako pravdoláskaři nebo sluníčkáři. Příznivci Ukrajiny zase pro rusofily používají označení chcimírové. Obě strany vidí válku z různých pohledů. Převažují dva. Podívejme se na ně.
Pohled první
Studená válka nikdy úplně neskončila. Američané se s Rusy dráždili prakticky neustále. Obě země se chovaly stejně. Stejně přirozeně. Jako velmoci. S nikým moc nediskutují, nikomu se nepřizpůsobí, co chtějí, to si vezmou. V tomto si rozhodně nemají, co vyčítat. Jen ti Američané si počínají o poznání chytřeji. Když v některé zemi potřebují upevnit svůj vliv, něco tam získat, tak to tam nejdříve šikovně rozhašteří a potom tam pošlou mírové mise udělat pořádek. Někdo jim to věří, někdo ne. Ale je to jako s vraždou. Nestačí, že přesně víte, kdo je vrah. Když nemáte jasné důkazy, tak si vrah bude běhat na svobodě. Že na Ukrajině nemají Rusy rádi, to ví každý. Od Stalinových dob se tomu nikdo nemůže divit. V Doněcku a Luhansku se Rusům možná nežilo moc dobře. Ale že by nějak trpěli, že byli Ukrajinci nějak šikanováni? Kdo si to troufne tvrdit? Ukrajina chtěla do EU a potom se mluvilo i o NATO. Rusko mělo dojem, že ten proradný Západ už dupe příliš blízko. A tak preventivně zaútočilo. Amerika se může smát. Ona má čisté ruce a většina světa nyní odsuzuje Rusy za vedení útočné války. Američané to udělali chytře. Na obou stranách konfliktu umírají desetitisíce lidí, nikoli však Američanů, pouze Východoevropanů. Dalo by se říci, že Rusové opět skočili tomu proradnému Západu na špek.
A teď je tu ta zásadní otázka. Lze chování Ruska omluvit? Pochopit snad, ale omluvit ne. Nabízím malé přirovnání. Jestliže se můj soused stane skinheadem a chodí kolem mne s vyholenou a potetovanou lebkou, neopravňuje mne to k tomu, abych mu preventivně vnikl do jeho domu, praštil ho klackem po hlavě a zapálil mu dům. Obzvláště pak, když mi nic nedělá a neleze na mou zahradu. Mohu si pořídit psa, natáhnou kolem baráku ostnatý drát, najmou si ochranku a držet hlídky, mohu chodit na kurz sebeobrany. Mohu se také pokusit s tím sousedem mluvit a snažit se s ním vycházet přátelsky. Ale jeho napadnutí mi nikdo jistě neodpustí, soud možná vezme v úvahu nějaké polehčující okolnosti, ale půjdu bručet. A nic mně nepomůže. Stejně tak pro Rusko neexistuje žádná omluva. Ono vojensky napadlo cizí zemi a tam vede surovou válku (jestli vůbec válka může být nesurová, že).
A pohled druhý
Na Ameriku a Západ se Rusko jen vymlouvá. Ukrajinu jako stát nikdy plně neuznávalo. Rusové považovali Ukrajince vždycky za hlupáky a jakési podřadné bytosti. Je to dlouhodobá historická záležitost. Už v 9. století existovala tzv. Kyjevská Rus, a byť se už ve století 12. rozpadla, Rusové stále poukazují na to, že území dnešní Ukrajiny patří historicky k Rusku. V polovině 17. století zase Rusové převzali vládu nad kozáckým státem (tedy přibližně dnešní Ukrajinou). A když po 1. světové válce Ukrajina vyhlásila samostatnost, ruští bolševici to nepřipustili a Ukrajinu pevně připoutali k Sovětskému svazu. Potom nastaly pro Ukrajinu krušné časy tvrdé rusifikace a Stalinem řízeného hladomoru. Podle odhadů v letech 1932 – 33 zemřelo 3 – 5 milionu lidí. Po rozpadu SSSR se mnohým Rusům po sovětských časech stýská, a tak se rozhodli, že si Ukrajinu vezmou zpátky. Že jim jde skutečně o celou zemi a nejen o východní část, dokázali jasně tím, že nejprve se pokusili dobýt hlavní město Kyjev. Ruští vojáci s sebou měli i slavnostní uniformy na vojenskou přehlídku v Kyjevě. Ovšem šeredně se přepočítali. Ukrajinci se postavili k obraně a to s takovou silou, jakou nikdo nečekal. Rusové museli od Kyjeva vycouvat, ale nedaří se jim příliš ani na východní frontě. A protože nemohou přiznat, že válku prohrávají s hloupými a neschopnými Ukrajinci, snaží se svět, ale především sami sebe, přesvědčit, že nebojují proti Ukrajině, ale proti USA a celému Západu. A také proti fašismu, což je struna, na kterou každý Rus hodně slyší.
Tolik dva různé pohledy na válku, o které snad ani Putinovi obdivovatelé už neříkají, že jde „jen“ o jakousi speciální vojenskou operaci. Který pohled je blíže pravdě, to nevím. Stejně tak to nejspíše neví většina čtenářů tohoto textu.
A ještě poznámka k tomu fašismu. Prý se objevily fotografie ukrajinských vojáků s fašistickými symboly na uniformách. Ponechme nyní stranou otázku, jak jsou tyto snímky věrohodné. Ale budiž, možné to je. Ostatně bylo by podivné, kdyby takoví vojáci v ukrajinské armádě nebyli. Jsou tam stejně, jako v armádách jiných států. O té ruské nemluvě. O vojáky i policisty s různými fašistickými a jinak extrémistickými sklony není nouze ani u nás. Jenom zatím žijeme v míru, a tak musí své názory skrývat. Všichni si jistě přejeme, aby tomu tak zůstalo i nadále.
Nedělám si iluze o šlechetnosti ukrajinských vojáků. Zcela jistě dovedou být stejně krutí jako ti ruští. Umí být stejně krutí jako vojáci všech armád ve všech válkách. Umí být krutí jako kdysi Belgičané v Kongu, jako Japonci v Číně, jako Američané ve Vietnamu, jako Němci ve 2. světové válce, jako Češi, když po válce Němce vyháněli. Poslední případ jsem uvedl záměrně, protože jsem mnohokrát slyšel, že ti Němci si to zasloužili a chování Čechů je tak omluvitelné. Přesně podle logiky, jestliže zabíjí, znásilňuje, mrzačí a krade Tonda, tak já můžu taky. Podle biblického „oko za oko, zub za zub“.
Ať si o Rusech a Ukrajincích myslí, co kdo chce, jedno nikdo nemůže popřít. Rusové bojují v cizí zemi, zatímco Ukrajinci brání svoji zemi! Ukrajinci ani jinou možnost nemají. Pokud by nezvítězili, přišli by o stát, jazyk i kulturu, přestali by existovat.
I v této válce se potvrzuje, že Rusové nejsou dobrými válečníky. Od napadnutí Ukrajiny v únoru 2022 od nich denně slyšíme, že žádná válka není, a že speciální vojenská operace probíhá podle plánu. Jenom nikdy pro jistotu neřekli, jaký ten plán vlastně je. Pravděpodobně ho mění každý den. Určitě si mysleli, že Ukrajinu přejdou za pár dní. A teď nevědí, jak z této šlamastiky se ctí vycouvat. Jako velmoc si nemohou dovolit zařadit zpátečku, to by byla ostuda. Další prohraná válka. Přiznání vlastní neschopnosti. Počty mrtvých Rusové pro jistotu nezveřejňují. Kolik jich ještě bude? Ale jak bylo už řečeno, počty padlých a zmrzačených u Rusů žádnou roli nehrají. Jsou jich už jistě statisíce. Ale v celé širé Rusy čekají další a další bojaré na štěstí v podobě povolávacího rozkazu. A kriminály jsou plné zločinců, kteří půjdou raději střílet do Ukrajinců než sedět další roky.
A ještě se trochu podívejme na svou rodnou vlast. Není jistě nic překvapivého, že i u nás jsou zarytí odpůrci Ruska a jeho zarytí obdivovatelé. A mezí tím celkem široká škála názorů. Již zmínění „chcimírové“ chodí do ulic hlasitě demonstrovat, žádají zastavení pomoci „úkáčkům“, naříkají, jak se jim kvůli tomu snižuje životní úroveň, žádají odstoupení vlády s vírou, že s Babišem bude zase dobře. Jen těžko se člověk ubrání dojmu, že ti demonstranti při skandování protiválečných hesel, nemají žádnou představu, jak ten mír zařídit. Prý, ať okamžitě zastavíme dodávku zbraní Ukrajincům, protože zbraně přece zabíjejí a jen prodlužují válku. Samozřejmě, zbraně se vyrábějí vždy kvůli zabíjení. Kdyby se ty zbraně na Ukrajinu neposílaly, bylo by dávno po válce. A po Ukrajině. Jinými slovy, tito rusofilové vlastně říkají, vykašleme se na nějakou blbou Ukrajinu, co je nám do ní. Tak ať si ji Putin prostě vezme, hlavně že bude klid. A přitom věří, že pak nebezpečí z ruské strany definitivně pomine.
Velmi nespravedlivé je to, že tito odpůrci války, ti tzv. „chcimírové“ považují každého, kdo s nimi nesouhlasí, kdo jejich demonstrace nepodporuje za válečné štváče. Přesně podle stupidního hesla fotbalových a hokejových „vlastenců“: Kdo neskáče, není Čech. Ale copak si někdo může přát válku? Jen se neshodneme v tom, co je lepší pro zachování míru dělat.
Tady se neubráním jednomu příměru. Představte si, že vám vyhoří barák. Zůstanete bez střechy nad hlavou, bez veškerého majetku a bez prostředků. Lidé kolem se pak rozdělí na dvě skupiny. Jedna se bude snažit vám pomoci, ať už přiložením ruky k dílu, nabídnutím přístřeší, potravin, oblečení, někdo zřídí zvláštní účet a lidé na něj budou posílat peníze. Druhá skupina pomáhat nebude, protože z vás nic nezíská, ani vás pořádně nezná a má sama dost svých starostí. A rozeřve se, když vám nějakou pomoc nabídne obec z obecního rozpočtu. Odpovězte si sami, ke které skupině byste patřili. Ta druhá nyní hlásá, že bychom neměli pomáhat Ukrajině, protože nás to stojí mnoho miliard a snižuje to naši životní úroveň, že nebýt té pomoci, žili bychom si mnohem lépe. Nějaká Ukrajina nám může být ukradená, co je nám do nich, jejich válka není náš problém.
Vždycky jsem tvrdil, že nemáme strkat prsty do muslimského světa, i když se mi mnohé z toho hrubě nelíbí. Ale jestliže tam mají nějaké staleté tradice a zvyky, byť značně odlišné od těch našich, je to jejich věc. A taky tvrdím, že všechny ty vražedně a sebevražedné atentáty jsme si zavinili sami tím, že se motáme mohamedánům do jejich života a světa. Tam, kde vládne Mohamed, by se měl křesťan vyskytovat maximálně jako turista. A obráceně to samozřejmě platí taky. Ale s tou Ukrajinou je to jiné. Je to příliš blízko, jde o evropskou zemi, je to válka dvou křesťanských, navíc slovanských států, historicky máme mnoho společného, jsme si blízcí kulturou a celkovým způsobem života. A dá se věřit Putinovi, že by se v případě vítězství dlouhodobě spokojil jenom s porobením Ukrajiny? Nepřišlo by pak na řadu Moldavsko a pak nějaký další stát? Cožpak to Dostojevskij nevyjádřil dostatečně jasně?
Jestliže zločinci jeho zločin projde bez trestu, při nejbližší příležitosti ho zopakuje.