Jedna ze základních vět existencialistického pojetí života člověka zní: „Přirozenost člověka je charakterizována hledáním lásky a smysluplnosti života tváří v tvář smrti.“ Přesto filosofie není jednotná v tom, co smysl života vlastně je. Pro ilustraci nabízí některá pojetí:
Arthur Schopenhauer: život žádný smysl nemá a vše je krátkodobé a pomíjivé – jako například radost z uspokojení potřeby. „Každý člověk se žene za nějakým cílem. Když ho dosáhne, vyvstane naráz cíl nový, a když je docela na konci, když už má všechno, cokoli je možno si přát, propadá trýzni ze všech nejstrašnější: nudě. Lidský život je nemohoucí toužení a vzdychání, snové klopýtání skrz čtyři věky života k smrti, za neustálého doprovodu triviálních myšlenek.“ Shopenhauer doporučuje askezi, překonání vůle a odříkání jako cesta k smysluplnému žití a člověk se pak ničím neznepokojuje.1
Pro Sørena Kirkegaarda byly základem lidské existence individuální pocity, člověk a jeho existence. „Člověk osaměl ve světě, zůstal sám, a je odkázaný sám na sebe. Nikdo za něho nemůže konat ani rozhodovat. Když hovoříme o tom, že musíme volit, musíme volit ne mezi chtěním dobra a zla, ale mezi chtěním a nechtěním. Žijeme v době vynálezů,informace se na
nás řítí obrovskou rychlostí. Společnost se okolo nás mění, pociťujeme nejistotu, cítíme se ztraceni ve světě. Životní úroveň klesá a člověk už nevěří ani sobě a cítí se zbytečným, neschopným najít pro sebe smysl v životě. Není divu, že člověk reaguje na tento stav úzkostí a pokud reaguje úzkostí, tak právě to je reagování ještě svobodné.“ (Kierkegaard, 1993, s. 183)1
Friedrich Nietzche: Nihilismus, který popírá obecný smysl života. Odmítal jakoukoliv úlevu člověka ve víře. „Ten budiž největší, kdo dokáže být nejosamělejší, nejodlišnější, člověk mimo dobro a zlo, pán svých ctností, člověk překypující vůlí; právě to se má nazývat velikostí: umět být právě tak mnohostranný jako celistvý, právě tak širý jako plný.“ Friedrich Nietzche (1995b, s. 213). Nietzche viděl smysl v „otvírání očí lidem“, učit je přemýšlet, žít v pravdivosti k sobě samému, smrt má být vrcholem a oslavou života. relativismus ukazuje rozmanitosti života. „Co mě nezabije, to mě posílí“. Odsuzoval vyhýbat se zlému
Martin Heidegger – člověk je odpovědný za to, jak se postaví situaci, ve které se ocitl bez svého přičinění.1
Gabriel Marcel – „ontologický cit“ – potřeba bytí. Člověk vykonává vitální funkce – jídlo, spánek, společenské funkce – potomek, rodič, zaměstnanec a ztotožňuje se s těmito svými rolemi a když se s nimi nedokáže vždy ztotožnit úplně, přijde pocit prázdnoty, který odhaluje „potřebu bytí“: proč? Má to vše, co dělám, smysl?“ Marcel na základě „křesťanského existencialismu“ odpovídá kladně.1
Albert Camus – nevěříme-li ničemu, nemá-li nic smysl a nemůže-li stát za žádnou hodnotou, všechno je možné a nic nemá
skutečnou váhu. jedinou závažnou filosofickou otázkou je, jestli vůbec pokračovat v žití, když člověk plně pochopil nesmyslnost života. „Všichni lidé nacházejí v životě něco příjemného. A to jim pomáhá dál žít. Právě k tomu se uchylují, když jsou u konce svých sil.“ závěr tedy je: „Místo toho, abychom zabíjeli sebe i jiné a umírali proto, abychom uskutečňovali bytí, kterým nejsme (např. nějaké absolutní principy či abstraktní absolutno), musíme žít, abychom stvořili to, čím jsme.“1
Jean- Paul Sarter měl smysl života úzce spojen s pojmem svobody. Uváděl, že prozření člověka téměř vždy následuje uvědomění si, že neexistuje žádný absolutní smysl, že člověk je sám a musí si vytvořit svůj vlastní smysl.1
S. Freud člověk je poháněn „vůlí ke slasti“.1
Adler Z tohoto pohledu lze říci, že Adler neklade absolutní nebo univerzální smysl života, ale spíše zdůrazňuje individuální povahu toho, co dává smysl konkrétnímu jedinci. Smysl života je tedy subjektivní a závisí na tom, jakým způsobem každý jedinec žije svůj život a uspokojuje své vlastní potřeby a cíle.2
- Diplomová práce – Sociální politika a sociální práce – Magdalena Edlová – (2011-2013) (zcu.cz)[↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩]
- gpt chat 3.5 9/2023[↩]