Rusové nejsou monolit, národ – masa.

Přeceňujete nejen význam jakési „specifické ruské mentality“, ale i historických vlivů. Jsou tři takové mýty, o kterých bych se ráda zmínila:¹

• Rusové nesou tací, protože je ovlivnila tatarsko-mongolská horda. Považuji to za předsudek, až nacistický. Proč by pouze Rusové zdědili agresivní expanzionismus a nikdo další? Vždyť horda neovládla jen Rusy. Je to hloupost.
• „imperiální myšlení“. je také mýtus, který vyvrátím.  Impérium je pro ruského člověka pojem velmi abstraktní. Neexistuje žádný archetyp imperiálního myšlení, který by se dnes v Rusech probudil.
• Rusové jako „sovětští lidé“, jako produkt sovětského státu a sovětského myšlení platí jen z části. I když sounáležitost s velkou, mnohonárodnostní zemí, ve které žijí a která je silným subjektem mezinárodního společenství a hrála významnou roli i v historii. „Ostatní země nás respektují, naše místo na mezinárodním poli je důstojné a naší velikosti odpovídající. Zkrátka – berete nás vážně.“

Ukrajinci se od sovětského myšlení a bratrskosti osvobodili v roce 2014

Ukrajinci prošli strašně důležitou fází vývoje, kterou za sebou Rusové nemají. Fází velmi rychlé emancipace. Revoluce důstojnosti v roce 2014 byla pro Ukrajince vrcholem národněosvobozeneckého procesu. Museli se vnitřně odpoutat od Rusů, někomu se možná zdá, že až zbytečně moc. Jenže kdyby to neudělali, nemohli by projít procesem tvrdé identifikace sebe sama jako národa. Teď to mají za sebou. Rusové ne. Proto lpí na těch sovětských tezích o bratrství.

Ukrajinci vzhledem k historickému vývoji měli vždycky, a to kupodivu i za Sovětského svazu, výraznější samosprávu než Rusové. Ani komunisté nedokázali najednou změnit něco, co se tak dlouho vyvíjelo. Když se sociologové ptají lidí, kým se cítí být nejvíc – obyvatelem obce, oblasti nebo státu, odpoví vám Rus jinak než Ukrajinec.¹

Rusové jako chroničtí osvoboditelé

Ano. My jsme prostě národ-osvoboditel. Kdesi hluboko v nás to je zakořeněno. Moje první tchyně mi jednou ve sváteční květnové dny popřála „S prazdnikom, za pobědu“, jak se u nás říká. Nedalo mi to a ptám se jí: „A jak ty se na to naše vítězství vlastně díváš?“ Ona na to: „Že jsme všechny osvobodili.“ Jednoduchá odpověď, ale dokonale vyjadřuje pohled Rusů na sebe sama. I dnes 80 procent ruských zastánců války věří, že vítězství Ruska přinese blaho nejen jim, ale i Ukrajincům.¹

V očích Rusů se Ukrajinci změnili z pomýlených na nepřátele

I když mohou současní Rusové díky internetu sledovat, co si o tom „osvobozování“ myslí sami Ukrajinci?

V březnu 2022, tedy hned po začátku války, jsme provedli výzkum, ze kterého mj. vyplynulo: 30 procent Rusů je přesvědčeno, že Ukrajinci budou naše vojáky přátelsky vítat. To je dost vysoký ukazatel.

Dnes je většinový ruský postoj zhruba takovýto: „Bohužel se ukázalo, že na nás Ukrajinci nečekají s otevřenou náručí, celý ukrajinský národ je otráven nacismem, a proto je třeba ovládnout celou Ukrajinu a její obyvatele vyléčit.“ Na podzim prostě Ukrajinci v hlavách Rusů přešli z tábora pomýlených a ohrožených do tábora nepřátel.¹

Rusům je snazší vládnout, zodpovědnost delegují nahoru

Rus především deleguje veškerou zodpovědnost za cokoliv nahoru. Nejlépe k Putinovi. Lidé mají často v hlavách spoustu rozporů a zmatků. Jeden můj respondent z ruského pohraničí, stoupenec války, je toho názoru, že ruská armáda se teď nesmí zastavit. I kdyby Putin přikázal stáhnout armádu z Ukrajiny a zahájit mírová jednání, on bude proti. Dlouho jsem s ním mluvila. A pak najednou, už ke konci, řekl: „Bože. Se ženou teď žijeme jako ve snu. Nic nechápeme. Můj otec bojoval ve velké vlastenecké válce a málem shořel v tanku. Věřili jsme, že se to nebude opakovat. A teď uleháme a bojíme se, že se neprobudíme. Ukrajinci na nás pořád střílejí… Jak se tohle mohlo stát?“ Poslouchala ho a strašně se mi chtělo říct: „Ty můj holoubku, možná nebylo zapotřebí si začínat!“ Ano. A on na to odpověděl: „Jak nezačínat. To my prostí lidé neovlivníme. To se řeší na jiné úrovni. Nahoře vědí, co se děje. Vědí, co bylo a nebylo nutné začínat.“ Vidíte, delegoval odpovědnost na Putina.

polovina Rusů věří, že když Putin začal válku, věděl, proč to dělá.  Jejich obraz světa je formován skoro výhradně ruskou propagandou. Hlavními nepřáteli jsou NATO, USA a EU, teď už i Ukrajina. I sociologická služba Levada centrum ukazuje, jak negativní pohled na ně roste. Víte, že dost dlouho se Ukrajinci dívali na Rusy přívětivěji než Rusové na Ukrajince? Protože Ukrajinci nebyli pod vlivem té masivní propagandy. Neměli motiv ukazovat Rusy jako zlořády. Ano, Putina nesnášeli, ale Rusy nikoliv.¹

Důmyslná romantizace války

Idealizace vojáků. Propaganda jela na plné obrátky. Vytáhla jakési „ruské hodnoty“, stále dokola zveličovala roli ruského lidu jako národa-osvoboditele. A pak tady bylo klíčové sovo: Vítězství! Vítězství je hlavní drogou Rusů. Není to náhoda, že Putin vrátil na Rudé náměstí grandiózní vojenské přehlídky, že 9. květen nahradil Nový rok a změnil se v hlavní ruský svátek. Byla to příprava na válku na Ukrajině a toleranci obětí. Válka se stala přípustnou, pokud ty, Ruse, stojíš v daném sporu na správné straně. Pokud nejsi agresor, ale osvoboditel. Druhým předpokladem přijetí války je vítězství.¹

Rusové stále nemají války dost

Začali jsme nálady mezi Rusy zkoumat hned v únoru 2022. A od té doby je podpora „speciální vojenské operace“ kolem 60 procent. Z toho 38 procent tvoří tvrdé jádro – tito lidé jsou připraveni jít na frontu nebo věnovat peníze na pomoc armádě, odsuzují odpůrce války a chtějí je trestat. Mezi nimi je ještě specifických 10 procent skutečných jestřábů, kteří chtějí bombardovat, popravovat, vypalovat. Po celou dobu války je to stejné.

Motivy jsou dva. Jedna skupina je motivována revanšismem a prostou agresí. Lidé nám často odpovídají: „Když jsme to začali, je třeba jít do konce. Do vítězného konce.“ Druhým motivem je strach. Strach z odplaty Ukrajinců, z toho, že přijdou na ruské území a budou se mstít.¹

Rusové jsou díky propagandě méně empatičtí

a to nejen vůči Ukrajincům, ale i svým padlým. Mysleli jsme si, že změna v hlavách Rusů bude vyprovokována mimo jiné i pochopením, že důsledky války jsou obrovské množství obětí i strašná destrukce Ukrajiny. Čekala jsem obyčejnou lidskou empatii. Ale ona nepřišla. Soucit se nedokázal prodrat přes propagandu. Přes obraz Buči, kde na ulici leží mrtví Ukrajinci, ruská televize říká, že to jsou figuríny. Narafičení herci. „Vidíte! Teď se mu pohnula ruka!“ A všichni to opravdu vidí. Přes tyto nástrahy soucit k ruským srdcím neprošel. Naše výzkumy za poslední rok prokázaly: Rusové mají práh empatie jinde. Jsou méně empatičtí, než jsme si mysleli.

Jsou odolní i k vlastním ztrátám. I matky padlých se se svou ztrátou pokorně smiřují. ¹

Důsledné potlačení nevládních organizací

Ruský stát včas vzal všechny nevládní organizace pod přísnou kontrolu. Dobrovolnictví bylo okleštěno, zdiskreditováno. A to i třeba skupiny, které chtěly pomáhat zvířátkům. Jakmile se lidé dali dohromady, aby pomohli pejskům, byl to z pohledu Kremlu jen krůček od politické angažovanosti. Dneska bráníš práva zvířat a zítra půjdeš svrhnout Putina. Takhle v Moskvě uvažovali a dobrovolníky zavčas neutralizovali.

Máme výzkum o ruském dobrovolnictví a víme, že dobrovolníci jsou často skutečně politicky aktivní lidé. Nečekaně velký počet dobrovolníků, kteří přijeli v roce 2012 pomáhat při povodních v Krasnodarském kraji, rok před tím organizoval politické protesty v Moskvě. Jsou to stále stejní lidé.

Státní televize má výhodu v pohodlnosti sledujících

Pokud musí zvednout zadek, něco si zaplatit, něco vyplnit, někde se zaregistrovat, skoro vždy dají přednost tomu zdroji, který od nich nevyžaduje žádnou aktivitu. Proto je příjem informací z nezávislých médií velmi omezen. Přesto má smysl se snažit lidi, kteří nevědí, co si o válce myslet, podpořit. Potřebují to. Vím o případech, kdy člověku umřela maminka, protože ji nemohl dostat na léčení do zahraničí, a on se z tábora „nevím“ posunuje do tábora proti válce. Takových příběhů jsou tisíce.¹

Nezveličujme unikátnost Rusů

Adaptivní schopnosti Rusů jsou mimořádně vysoké. Nikdy nezapomenu na frázi jedné Rusky z dotazování při šetření během ekonomické krize v roce 1998: „Je mi líto Procter&Gamble, protože to byla moc hodná firma, která dávala Ruskám vložky. My to bez nich ale nějak vydržíme. Však má každý zásoby krup. Budeme si vařit kaši…“ Tento postoj mimochodem jasně vysvětluje, proč sankce uvalené na Rusko, nikoliv jen na ruské oligarchy a politiky, Rusy spíše spojily. V televizi jim vysvětlili, že to je součást války kolektivního Západu proti Rusku.

S tím souvisí i to, že asi 30 procent z těch, se kterými mluvíme, se o válku vůbec nezajímá – nedívají se na televizi, nemluví o ní a nesledují žádné informační kanály na internetu. Většinou jsou to lidé, kteří mají problémy sami se sebou. Jsou v hluboké depresi, jsou chudí, nemají žádnou budoucnost – a to i bez války. Čím je člověk chudší, tím méně na něj doléhá krize, protože on je na tom tak špatně, že už skoro ani hůř být nemůže. A tak je mu všechno jedno. Lze i říct, že strpí úplně všechno. Je bez vůle, apatický, někdo může říct tupý. V Rusku je více lidí, kteří trpí pocitem, že je nikdo nepotřebuje, nikoho nezajímají a na nic nemají vliv.¹

Takže přece jen specifická ruská mentalita?

Není vyloučeno, že pokud bychom konstrukci, která určovala život v našem státním uspořádání, nasadili na nějaký jiný národ a drželi ho v ní sto let, dostaneme modifikaci toho samého, co jsme my. Ano, samozřejmě hrají roli věci jako velikost území, které obýváme, početnost národa, ale myslím, že zveličovat unikátnost Rusů není správné. Chápu, že to, co teď dělají, je natolik strašné, že chceme najít nějaké vysvětlení té krutosti. Ale ne vždy je možné vypátrat odpověď na všechno, co se děje, a důvod, proč se to děje. Nedokážeme objasnit všechny kořeny motivů konání. Rozhodně bych nezveličovala etnické zvláštnosti, mentality a podobně.¹

Mnoho Rusů aktivně podporuje armádu hlavně u UK hranic

Jižní části Ruska, území blízko Donbasu, ruské pohraničí agresi podporuje aktivněji. Až 67 procent lidí je pro válku. Skoro 70 procent se snaží nějak pomáhat ruské armádě – pořádají sbírky, vaří vojákům, ryjí zákopy… To je ve srovnání se zbytkem Ruska velmi, velmi nadprůměrné.

Do války byly hranice vlastně otevřené. Je zde bezpočet smíšených manželství. Když volám našim respondentům, setkávám se i s tímto rozporem – Ukrajinka provdaná za Rusa a žijící v ruském Bělgorodě řekne: „To, co se u nás děje, je strašné, ale naše vláda nemohla jinak.“ A „u nás“ je na Ukrajině, ovšem „naše vláda“ je ta ruská. Sama ta žena se cítí být Ukrajinkou. Doma je ale v Rusku. Tento postoj nazýváme „paradox vědomí“ a pro ruské pohraničí je typický. Jeho obyvatelé se domnívají, že by nemělo být hranic mezi Ukrajinci a Rusy. Tvrdí: „Jsme promíchaní. Mluvíme střídavě, jakým jazykem se nám zachce….“

Kromě toho obyvatelé ruského pohraničí vědí, že se stali tak trochu účastníky konfliktu. Spolupachateli válečného tažení proti Ukrajině. Protože tak či onak se u nich „ve dvorech“ formovala ruská vojska, která potom napadla sousední zemi. Z Ukrajiny k nim teď doléhají vzkazy typu: „Vy hajzlové, za to, co jste tady napáchali, zaplatíte.“¹

Co může změnit podporu války Rusů na jihu?

Zbavit lidi této slepoty pomohou – cynicky řečeno – pouze osobní oběti. Velké osobní oběti. Mrtví přátelé, sousedé a rodinní příslušníci. Bombardování. Velké strádání. Strach z vlastní smrti. Pak si lidé řeknou: tohle fakt nepotřebujeme. Už nebudou posuzovat, kdo začal a kdo je v právu. Budou ale proti válce. To je moje prognóza. ¹