Ačkoliv máme hájovnu uprostřed kokořínských lesů a u ní hluboké rokle a malebné skály, dali jsme v tropické nedělní odpoledne přednost parku v Průhonicích. Jezdili jsme sem s první ženou velmi často – obdivovat kvetoucí rododendrony a jezdit s kočárkem. V zimě jsme tady sáňkovali nebo na zamrzlém rybníku s romantickými břehy bruslili. Od té části parku, který se nazýval Obora, byl vstup zdarma, neboť pro těch pár aut by se nevyplatilo zřizovat pokladnu.
V sobotu se začala konat důkladná příprava na několikahodinovou expedici. Protože Vinohradská ulice je stále rozkopaná, bylo třeba určit novou trasu, která by nás dovedla na Nuselský most. Řidička po krátkém hledání našla plán Prahy i mapu České republiky a vyhledávání náhradní trasy mohlo začít. Obě orientační publikace máme už řadu let, ale Legerova ulice v plánu Prahy kupodivu byla. Z ní se přijíždělo na jmenovaný Nuselský most. A pak už mohla začít další fáze přípravy na expedici. Byl vypracován seznam věcí, které bylo nutné vzít s sebou. Krém na opalování, vhodný úbor na opalování, četba pro chvíle oddechu, vhodné nápoje a další nezbytnosti, zajišťující hladký průběh akce. Seznam dobře posloužil při balení, ale vloudila se chybička, která řidičku později velmi mrzela – v seznamu chyběla miska pro pejska. Uvařil se čaj do termosky a zabalil zákusek. I mně byl předán seznam – peníze, zelené brýle a hole. Poslední dvě věci později způsobily menší zdržení. Odehrála se i menší roztržka kvůli malé lahvi, kterou jsem kdysi vyhodil, aniž bych tušil, že právě ona by byla ta nejvhodnější pro průhonickou expedici. Ale nakonec se vše urovnalo a my se vydali k autu. V tu dobu bylo ve stínu 30 °C, ale auto stálo na slunci a teplota v něm jistě dvojnásobná. Bylo odstaveno do stínu, aby trochu vychladlo. A pak už jsme vyjeli. Zapomněl jsem ale říci, že řidička v noci spala sotva čtyři hodiny kvůli obavám, že Legerovu ulici nenajdeme. Ale našli jsme ji, jenže byla nepoužitelná – jednosměrná ve směru, který jsme zrovna nepotřebovali. Nastoupilo známé konání – řidička vystoupila z auta, aby od obyvatel získala potřebné informace. Jenže Praha byla v tu dobu vylidněna. Jen jeden občan tmavé až černé pleti, zvyklý na podobnou teplotu ze své domoviny, na otázku, kde je Nuselský most, mávl rukou jedním směrem. A pak se stalo něco nevídaného. Řidička usedla k volantu a bez váhání jela ukázaným směrem. Sebejistě odbočovala do ulic, které jsme neznali, a najednou jsme jeli po hledaném mostě. Cesta po dálnici probíhala klidně do té doby, než řidička zjistila, že dálniční známka platila jen v minulém roce. Strach z vysoké pokuty byl patrně příčinou, že řidička odbočku na Průhonice minula. Couvání na dálnici je vždycky riskantní, ale v případě, kdy zpětné zrcátko je nefunkční a před zadním sklem zděšeně poskakuje pes, může být i likvidační. To se nestalo a my brzy dorazili do cíle. 20 kilometrů za jednu a čtvrt hodiny, což je čas, který by potřeboval průměrný cyklista, kdyby šetřil své síly.
První dojem z Obory byl otřesný. Na místě, kde kdysi stálo naše auto a nanejvýš další čtyři, se rozkládalo neupravené, ale zcela zaplněné parkoviště. Čekali jsme, až se nějaké místo uvolní. Měli jsme štěstí a expedice mohla pokračovat. Nebyla ale zadarmo, na rozdíl od minulosti. Pro důchodce byl vstup za 180 korun – my dva, auto a pes. Za vraty jsem zjistil, že nemám brýle proti slunci a potřebné hole. Moje obětavá pečovatelka pro ně do auta doběhla a já s nimi mohl usednout na první lavičku ke krátkému odpočinku. Podle plánu jsme měli zdolat několikametrový výstup na cestu, která by nás dovedla k nejmalebnějšímu místu Obory. Letmý pohled na terén mé pečovatelce stačil, aby mi výstup nepovolila. Zvolili jsme méně náročnou trasu, která malebná vůbec nebyla. Tábor jsme rozbili u cesty, kde pod stromem pro mě byla lavička ve stínu. Za ní byla malá bažina. Před ní velká louka s vysokou, nepříliš zelenou travou – ale opalovat by se na ní dalo, kdyby se tráva trochu udusala. Vyskytl se ale jiný problém. Po cestě neustále proudily menší či větší skupinky návštěvníků – s kočárky, a hlavně se psy, kterých tady bylo jako na přehlídce. Za této situace bylo pro mou pečovatelku obtížné převléknout se do opalovacího úboru – kolemjdoucí by mohli na okamžik spatřit podprsenku. Ale podařilo se. Milovnice slunce si ještě vyrobila z papíru čepici, ačkoliv to nebylo naplánováno, a dobrovolně ulehla do pekelné výhně.
Seděl jsem na tvrdé lavici, odháněl mušky z bažiny a představoval si, že sedím na verandě řevnické chaty a dívám se na masiv Brd. Prošel kolem mne pán, který venčil autíčko. Jelo asi metr před ním a trochu kvílelo – patrně sanitka. Škoda, že do takové sanitky nešlo pána naložit, jistě by si to zasloužil.
Z trávy povstala moje pečovatelka, která slunci vzdorovala téměř půl hodiny. Převlékla se, zkontrolovala veškerou výstroj a vedla mě k autu. To jsme bez potíží našli. Mohla začít poslední fáze expedice – cesta zpět, už ne po dálnici. Řidička se mě zeptala, zda vím, jakým směrem je Praha. Mávl jsem rukou podobně jako domorodec u Legerovy ulice. Řidička vyrazila. Suverénně projížděla neznámými vesnicemi, až jsme narazili na ceduli s nápisem Hostivař. To je přece Praha! Zákonitě přišly Strašnice, pak Vinohrady, a nakonec domovský Žižkov. Počet zpátečních kilometrů – 16! O 4 méně než tam! Klobouk dolů před takovou řidičkou. Bude nač vzpomínat…