Určitě ty písničky znáte. V jedné se zpívá o tom, že kdyby dotyčný stále nekupoval bedny plné whisky, postavil by si malej dům na louce ukrytý, v té druhé si zase zpěvák posteskne, že kdyby ty muziky nebyly, měl by už dneska tři vily a u každé růžovou zahradu. Mnozí z nás jsme na tom podobně, akorát každý vrážíme peníze do něčeho jiného. Já jsem si třeba nedávno spočítal, že jen za kroniky Laskavých večerů jsem za 17 let utratil asi 35 tisíc korun.
Ale mnohonásobně více jsem dal za knížky. Nevím, kolik jich doma mám, ale budou to tisíce. Z toho je na půdě několik plných beden, přičemž už ani nevím, co v těch bednách je. Ale vyhodit? Nikdy! A nejsem v tom sám. Znám několik dalších lidí s podobnou úchylkou. Skoro si knížky nepůjčuji, protože cítím neodolatelnou potřebu hezkou knížku vlastnit. Je mně i líto, se jí po přečtení jakkoli zbavit. Pouze jsem některé nanosil do různých otevřených knihobudek, jejichž vynález velice oceňuji. Moje knihovna přitom rozhodně nepatří k těm největším, neřkuli monumentálním.
Spousta různých intelektuálů má doma přebohatou knihovnu, na kterou je hrda. Tito učenci se před svými knihovnami rádi fotí a chlubí se jimi. Jistě jste si všimli, že je-li v časopise rozvor s vědcem, spisovatelem či nějakým profesorem, většinou je u toho fotografie dotyčného před jeho knihovnou.
No jo, ale i ten nejučenější jednou umře. A někdo po něm bude dědit. O vilu, auto nebo vzácné obrazy jistě mezi pozůstalým bude zájem veliký, o vzácnou a bohatou knihovnu už podstatně menší. Vždyť se nikomu do bytu tolik knih nevejde. Navíc, kdo by to četl, že. Stařičký pan profesor si bláhově myslí, jaký poklad po něm zbyde, a přitom místo pokladu zanechá pozůstalým jeden velký problém, proti kterému je Nerudova matrace banalita. Většinou je lidem líto naházet to jen tak do kontejnerů a sběrny za to nic nezaplatí, to byste museli hodiny a hodiny sedět a vytrhávat listy z vazby, což je příliš pracné a výdělek příliš malý. Pokud se člověk nejmenoval třeba T. G. Masaryk, Václav Havel nebo Jan Werich, aby se našlo dost knižních nadšenců, kteří jejich veleknihovny zachovají, budou je hlídat a oprašovat, tak to s těmi literárními poklady většinou nedopadne dobře.
Mluvil jsem s několika antikváři, a ti většinou zájem nemají, v lepším případě si odnesou jen malý zlomek z celkového počtu. Sám už jsem několikrát ve sběrných surovinách a dvorech narazil na hromadu knih, které tam nějaký šťastný dědic vyhodil. Samozřejmě jsem se neovládl a hrabal se v tom. Našel jsem tam třeba deset kousků, které bych si chtěl odnést, ale nakonec jsem si vzal jen jeden nebo dva. Přečetl jsem je a zastrčil do přeplněné knihovny, kde už budou do konce mých dní, aby je pak pozůstalí odložili tam, odkud jsem je přinesl. Ovšem i se spoustou dalších literárních skvostů.
Tedy skvosty jsou to ale hlavně pro mě. Pro jiné už nikoli. Přátelé, vždyť já nedokáži vyhodit ani Vinnetoua a všechny další Mayovky, jakožto i Foglarovky či Verneovky, tedy knížky, které jsem četl jako kluk před mnoha desítkami let a už sotva budu číst znovu. Stojí v knihovně spolu s Třemi mušketýry, Táborem ztracených a Lovci mamutů a sedá na ně prach. Myslel jsem, jakou radost jimi jednou způsobím svým dětem. Ani se jich nedotkly, ani očkem nezavadily. Trochu tedy doufám, že se u mě dostaví přiměřená infantilita a já si těch krásných knih ještě užiji. Tak si, možná kacířsky, říkám, jestli by nám nepomohl nějaký nový páter Konyáš. Ten v 18. století problém knihomolů docela úspěšně vyřešil.