Kulturu může člověk jen konzumovat anebo prožívat. Těch, kteří ji ignorují, je zanedbatelná menšina. Minimálně „popmjúzikové“ hity, z nichž o mnohých by se dalo pochybovat, zde také patří do kultury, poslouchá výrazná většina populace. Tato většina patří mezi tzv. konzumenty kultury. Jedním uchem tam, druhým ven, prolétne to mozkem a nezanechá po sobě nic. Samozřejmě se nemusí jednat jen o hudbu. Mohou to být filmy, literatura i výtvarné umění. Jde se na vernisáž, protože je dobré tam být viděn, dokonce se i postojí před nějakým obrazem a jakoby zadumaně se na něj dívá, ale už venku na ulici celý ten kulturní vjem z hlavy mizí.
Výrazná menšina umí kulturu prožít. Tato menšina nečučí na televizní seriály a nepotkáte ji ani na koncertech „popmjúzikových“ hvězd a hvězdiček, ani na technoparty, v knihkupectví bude postávat u police s beletrií, poezií nebo filosofií, rozhodně ji nenajdete v koutě, kde se knihy v regálu ani neohřejí, tedy u haldy kuchařek a všemožných knih o vaření od seriálových herců a zpěváků, resp. u memoárů ligových fotbalistů (čím větší hovado, tím je kniha prodávanější). Tento druh homo sapiens si dokáže kulturní zážitek, či přesněji by se asi mělo říci prožitek, pustit hluboko do nitra, přičemž ponechme na čtenáři, ať si sám za nitro dosadí hlavu, srdce či duši. Prožitek v něm zanechá hlubokou stopu, která se častým opakováním stává trvalou.
Ale pozor! Autor v žádném případě netvrdí, že lidé ze skupiny konzumentů jsou veskrze špatní. Přístup ke kultuře nemusí být vždy známkou kvality charakteru, inteligence, vzdělanosti, slušnosti, osobní statečnosti apod. I posluchač nejpovrchnějších šlágrů může řádně třídit odpad a pomáhat seniorům, i čtenář kuchařek může být študovaný a inteligentní, i dokonalý znalec nekonečných televizních seriálů a telenovel může skočit do ledové vody a zachránit tonoucího, zatímco kunsthistorik na břehu dělá, že si ničeho nevšiml. Autor chce říci něco jiného. Zatímco bez konzumentů by se společnost klidně obešla, bez nositelů a šiřitelů opravdové kultury by dříve či později zanikla.
Byť početně je tato skupina ve výrazné menšině, je to právě ona, kdo zabraňuje společnosti před úplným zvlčením. Pokud by v populaci byli samí právníci, ekonomové, obchodníci, byznysmeni, manažeři na straně jedné a na straně druhé, ti, kteří výše jmenované živí, tedy dělnická třída, která se těší, až si po šichtě zajde na jedno nebo dvě, popř. až v klidu usedne k telce, pak by to zvlčení společnosti na sebe nenechalo dlouho čekat. Naštěstí existuje i skupina nositelů a šiřitelů kultury a kulturnosti, která tu dravou, citově a kulturně oploštěnou většinu drží trochu na uzdě a jaksi nepřímo reguluje její počínání. Na operu rozhodně nepřijde tolik diváků jako na zápas Sparta vers. Baník a určitě ji média nebudou tak dlouho a tak široce rozebírat, Václava Hraběte nebo Bohumila Hrabala si dnes přečte mnohem méně lidí, než knihu jistého fotbalového primitiva, do artového kina usedne daleko méně lidí, než k různým seriálovým ulicím nebo ordinacím a kolem krásného obrazu, sochy nebo stavby projde většina lidí bez povšimnutí. Někdo proto může říci, že je to tedy nedůležité. Opak je však pravdou.
Umění totiž působí na společnost jako na celek. Nemusím poslouchat Dvořáka nebo Beethovena, Kryla nebo Koubkovou, nemusím omdlévat před Kupkou nebo Zrzavým, nemusím být milovníkem poezie, nemusím být obdivovatel folkloru, nemusím ani moc chodit do divadel, ale pokud tady ta kultura je, pokud nás obklopuje, tak na nás působí, aniž si to uvědomujeme. Můžu mít tisíc výhrad k tomu, když moderní umělec vystavuje nějak uspořádanou hromadu šrotu, ale ta moje kritika bude jen součástí debaty o současné kultuře. Tedy o kultuře, která tu je a působí na široké okolí. Touto kulturní debatou se naředí ty debaty o byznysu, politice a kriminalitě, čímž vzniká dýchatelnější atmosféra.
A pak, i ti, kteří umění nerozumí a neumí ho prožívat, si uvědomují jeho přítomnost a naléhavost. Cítí, že působit nekulturně se jaksi nenosí a snaží se v rámci svých schopností nějak přizpůsobit. Pravda, často se jedná o čirý snobismus, ale i ten slouží jako jakási pojistka proti ignoraci kultury a proti barbarství. A také proti novodobému fenoménu, kterému se se dlouze říká moderní informační technologie. Kulturní člověk může až propadat zoufalství, když vidí, jak celá jedna generace chodí se sluchátky na uších nebo s hudbou hlasitě puštěnou z mobilu, jak dokáže hodiny a hodiny vysedávat před monitorem počítače a virtuálními zbraněmi střílet do virtuálních lidí nebo se honit virtuálními automobily. Zoufalství však přejde v okamžiku, když zjistí, že i mezi mladou generací je silná skupina skvělých hudebníků, že stále přežívá hrstka lidí čtoucích poezii, že i mládež chodí do knihoven, byť méně než před dvaceti lety, že se chodí do divadel i na koncerty klasické hudby, že folklórní soubory jsou plné mladých tanečníků a hudebníků, že konzervatoře nemají nouzi o studenty apod.
Kultura přežije, zánik ji nehrozí. Ovšem nesmí mít přehnaná očekávání. Antika se už opakovat nebude, nebudou se opakovat ani časy Vrchlického a Nerudy, kterým se všude kam přijeli, dostávalo přivítání, o jakém si může dnes nechat zdát i prezident. Lidí možná přijde také dost, ale ta upřímná radost, rozjásanost a hrdost tam prostě není. Divadelní herci nikdy nebudou tak bohatí, jako ti ze seriálů, devadesát procent malířů a spisovatelů, i těch skutečně dobrých, se musí živit jinak, než uměním, u básníků to platí stoprocentně, a muzikanti, které nějaký manažer neprotlačí na Radiožurnál nebo do soukromých komerčních rádií svým kumštem taky rodinu neuživí. Přes to všechno jsou tito lidé srdcem celé společnosti. Jsou naprosto nepostradatelní, i když, anebo snad právě proto, nedocenění. Važme si jich a hýčkejme si je. Jsou potřební stejně jako včely. Komárů, much a hovad máme kolem sebe daleko víc, ale bez včel bychom tu nebyli.