Psát o svobodě je nesmírně těžké, jelikož snad žádné jiné slovo nemá tolik významů. Svobodný je ten, kdo není ženatý, ten kdo není otrokem nebo vězněm, ten, kdo je finančně nezávislý a nemusí vydělávat na živobytí nějakou prací, svobodným se může cítit osamělý mořeplavec uprostřed oceánu, pilot vysoko nad zemí. A zároveň žádný z nich svobodný být nemusí. Ženatý může být ve vězení, propuštěný vězeň se musí živit otrockou prací ve fabrice u pásu, finančně nezávislému může svobodu vzít nepříjemná nemoc anebo žena, mořeplavec je odkázán na vítr, pilot na spolehlivost motorů a množství benzínu a atd. atd. Ženám se omlouvám za mužský rod, ale do toho ženského se to dá samozřejmě lehce překlopit. Svobodu nám mohou vzít i alkohol, hrací automaty, počítačové hry, mnoho návykových látek, nesplnitelné a nenaplněné touhy a mnoho dalšího.
A svoboda národa? Tam je to ještě složitější. Ponechme nyní stranou, co to je ten národ, to je téma na samostatný článek. Svoboda je něco nezměřitelného a v různých dobách byla chápána trochu jinak. Kdy byli Češi svobodnější, resp. méně svobodní, pod jhem Habsburků nebo komunistů? V obou případech to bylo někdy těžší, někdy zase lidé ani žádné jho nepociťovali. Také by se dalo říci, že někteří měli skutečné či pomyslné okovy a jiní si užívali svobody. Svoboda je termín tak abstraktní jako třeba morálka. Každý si vytvoří tu svou, takže nikdo není sám před sebou nemorální. Ale dosti filosofie.
Starší občané mohou srovnávat svobodu za komunismu a za kapitalismu. Ač má kapitalismus těch negativ spoustu, přece jen lidem poskytuje více svobody. Za komunistů se nesmělo cestovat, resp. bylo to obtížné. Někteří nemohli studovat, někteří nesměli dělat práci, na kterou měli kvalifikaci. V médiích byla cenzura, chyběla svoboda slova a shromažďování. Byl zakázán Sokol, Skaut a další organizace. Mladí mužové museli proti své vůli na dva roky na vojnu, což často nemělo daleko ke kriminálu. V tom skutečném pak skončilo mnoho slušných lidí jen za svoje politické názory. Jiní pak byli vyštváni ze své země, mnoho občanů zažilo tvrdou šikanu, vyhazovalo se z práce a pak zavíralo za tzv. příživnictví. O svobodě v té době rozhodně nemohla být řeč. Komunismus se ukázal stejně zrůdný jako fašismus.
A pak přišel kapitalismus, který jsme si tak přáli. Komunisti šli od válu a koryt, aby jejich místa obsadili jiní. A jací jsou ti jiní? Jsou lepší?
Samozřejmě srovnávám s komunismem 80. let. Léta pozdně 40. a potom 50. to bylo jiný kafe. Dnes nemáme Husáka a Štrougala, ale máme Zemana a Babiše alias Bureše. Ano, můžeme svobodně cestovat, vychází u nás knihy, které by dříve nemohly, máme svobodu slova a shromažďování, hlavně ale můžeme svobodně volit. To, že se z našich volených zástupců později vyklubou kariéristé, podvodníci a korupčníci, to už je věc druhá. Ale my máme alespoň možnost, je příště nevolit. A také máme legální nevěstince, lehce dostupné porno, drogy, obrovský nadbytek velekrámů, kde si můžeme koupit úplně všechno, často i to, co vůbec nepotřebujeme, silnice jsou ucpané miliony aut všech světových značek, na nebi je letadel jako hvězd, produkujeme daleko více odpadu než za komunistů (pochopitelně, když ten odpad máme z čeho tvořit), zkrátka luxus. Je toto svoboda? Pro hodně lidí ano.
Jděte a ptejte se lidí na ulici, co to je svoboda. Dostanete mnoho různých odpovědí, ale definici z toho nevytvoříte.
Lidé trochu duchovně a intelektuálně zaměření přece jen tu svobodu cítí jinak. Musí ji mít především v sobě. Podobně jako vězni v komunistických lágrech. Nesměli skoro nic, byli bití, měli hlad, byla jim zima, dřeli jako otroci, všude kolem ostnaté dráty, a přece byli svobodnější než jejich bachaři. Tu vnější svobodu vám mohou vzít, ale tu vnitřní si člověk může uhájit. Je to těžké, bolí to, ale je to možné.
Revoluční události v listopadu a prosinci 1989 a v prvních měsících následující roku většina lidí prožívala intenzívně a byla vtažena do dějinného víru. Zprvu všichni ty dny vnímali jako cestu ke svobodě. Až později se ukázalo, že žádná revoluce nikomu svobodu nezajistí. Všechny revoluce vždy přinášejí jen naději. A pak už záleží pouze na vítězích té revoluce, zda se naděje naplní nebo přijde zklamání. A to opět vnímá každý po svém.