V úterý 22. listopadu se v prostorách Základní školy ve Slatiňanech uskutečnila přednáška, kterou organizoval ředitel pardubické Waldorfské školy Milan Barták. Skupina asi 30 posluchačů převážně z řad rodičů a pedagogů prožila dvě hodiny v přítomnosti charismatického, vtipného a moudrého učitele Godiho Kellera (na úvodní fotografii muž uprostřed).
Tento norský waldorfský učitel často používá nadsázku, proto dle jeho vlastních slov učí už asi 300 let. Je to docent na universitě Rudolfa Steinera v Oslu. Vede pedagogické kurzy po celé Evropě i mimo ni. Prakticky stále cestuje a navštěvuje školy a školky po celém světě. Byl u zrodu evropské asociace rodičů waldorfských škol. Soustředí se na podporu zdravého rodičovství a je zván k přednáškám do nejrůznějších typů škol. V současnosti se zabývá především výchovou v době dospívání, těžce vzdělavatelnými dětmi a otázkou autority a rolí rodičů ve školách.
Tlumočení z němčiny v podání Daniela Vychodila bylo přesné a pokud mohu soudit, tak se nic neztratilo v překladu. Dan je totiž sám waldorsfským učitelem a bylo velké plus, že tématu rozumí, je mu blízké.
Přinášíme vám pár myšlenek, které Godi ve své přednášce zmiňoval. Jsou to pouze střípky toho, co přednáška obsahovala.
Setkání s Godim Kellerem je zrovna jedna z věcí, kterou nelze popsat, to musíte prostě zažít.
Nebylo to o přednášení faktů ani žádné poučování. Godi vypráví příběhy, z jejichž závěrů posluchač pochopí pointu, prozře, ukáže se mu jiný úhel pohledu, který dosud třeba nevnímal…
A Godi Keller vypráví tak zábavně, že si myslím, že byli posluchači jeho vyprávěním naprosto fascinováni. Tedy já alespoň byla.
Tady je pár myšlenek, které norský učitel šíří po světě:
Soutěživost je opakem tvořivosti. Škola budoucnosti musí být úplně jiná, musí to být místo podporující kreativitu.
Godi se zamýšlí a hledá odpovědi na základní pedagogické otázky: Na co děti připravit? Co budou potřebovat?
Kritizuje velké školní systémy, které si kladou za cíl co nejdříve dětem do hlavy nacpat co nejvíc věcí.
Říká, že problémem jsou standardy, které na děti vztahujeme. Neplatí jen v České republice, jsou v podstatě mezinárodní. Je stanoveno, co se má dítě naučit, jak se má chovat, co má v daném věku zvládnout.
Godi zpochybňuje tzv. PISA testy (Programme for International Student Assessment), což je mezinárodní šetření, které je považováno za největší a nejdůležitější v oblasti měření výsledků vzdělávání, které v současné době ve světě probíhá. Výzkum je jednou z aktivit Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Položil nám otázku co je vlastně měřitelné a co měřitelné není.
Dá se změřit rychlost v učení, matematika, reprodukce faktů apod., ale nedají se změřit podle Godiho důležité veličiny jako jsou emoce, motivace a kreativita. Nelze tedy standardizovat pojem vědění. To přece není snadné – například nemůžeme mít jednotné měřítko vědění pro české a korejské děti.
Pedagogika není věda, ale umění. Na světě nepotkáte dvě stejné děti.
Co je to vzdělané dítě? Máme děti, které v životě směřují k praktickému či manuálnímu povolání. V minulosti škola vyhovovala i jim. Celkem brzy z ní odcházely a dál se vzdělávaly v určitém řemeslu. Dnes je ale škola postavena velmi intelektuálně a teoreticky, přitom do ní chodí i takové děti.
Zdůraznil roli předškolního vzdělávání a zastává názor, že pedagogové předškolních dětí by měli více zaplaceni než například středoškolští učitelé. Takovou váhu přikládá prvnímu kontaktu dítěte s prostředím, kdy je vlastně poprvé mimo svoji rodinu. Co se odehraje ve školce má větší váhu pro dítě než to, co přichází potom.
Spolupráce rodičů a učitelů
Učitelé potřebují svobodu pro svou práci, rodiče naopak nemají být pedagogy, ale měli by ze strany školy zažívat respekt. Když rodiče a učitelé porozumějí tomu, že mají rozdílné role, může to být prospěšné oběma stranám. Když si rodič myslí, že může určovat, jak by měla škola vypadat, moc tím nepomůže ani jí, ani svým dětem. A naopak, když učitel zatěžuje rodiče zoufalými dopisy o nezbednostech dětí, nakládá na ramena rodičů břemeno, které nemohou unést, protože vytýkané události už nemohou změnit. Pokud se dítě například doma chová dobře, ale ve škole ne, pak je to úkol, který musí vyřešit škola, nikoli rodiče.
Došlo i na existenciální otázky a zamyšlení, co je důležité pro budoucnost člověka.
Zdůrazňoval propojení člověka s místem, ve kterém žije a charakterizoval to slovy: „Zamilovat se do lesa na druhé straně.“ Co je také velice důležité, je kontakt s přírodou. Vzdělávání ve spojení s přírodou – to je jeden z nejvíce léčivých kroků pro budoucnost.
Když budu spjat s místem, ve kterém žiji, nebudu mít strach o budoucnost.
Pokud vás tato témata zajímají, tak je možné si zakoupit i knihu, která mu v české republice vyšla s názvem Škola srdce(m).
Autor k ní říká: „Myslím, že nejdůležitější je, aby současné školy vědomě vytvářely kulturu důvěry, zejména proto, že ve světě vládne kultura strachu,“
A příště určitě přijďte na setkání s Godim Kellerem.