Jezdím do různých lokalit – buď jako Senior roku nebo legendární pedagog či básník stáří. Podepisuji své knihy a odpovídám na dotazy – jaké jsou příčiny mé dlouhověkosti. A jak to, že jsem po pětaosmdesátém roku vydal dvě knihy a píšu další. Většinou odpovídám, že za to vděčím genům a lékařům. Mohl jsem ještě mluvit o pohybu a zdravé stravě, ale nechtěl jsem být brožurkou. Ale v jednom místě – v Krumlově či v Poděbradech, chtěli slyšet něco víc o těch lékařích. Bylo to na místě. Měl jsem říci: Vděčím lékařům, které jsem si vybral. Když mi operovali kyčelní kloub, věděl jsem, koho mám oslovit. Endoprotéza přes nešetrné zacházení už drží pětadvacet let. Vím, ke komu jít na reoperaci kyčle, s šedým či zeleným zákalem a kdo mě může vrátit do života, až mi zhapruje srdce. Mám velké štěstí.
Ale stanu-li se akutním případem, není čas na nějaký výběr. Nedávno jsem se ocitl na Urologii FNKV. Proměna pacienta v morče začala už na rentgenu. V čekárně se hromadili pacienti a trpně zírali na dveře od rentgenu, které se neotvíraly. Žádné morče si nedovolilo zapištět. Z ambulance mě volali, že už potřebují můj snímek. Šel jsem před sklo, kde seděly dvě referentky. Popíjely kávu, telefonovaly a bavily se spolu. Řekl jsem jim, že rentgen má patrně poruchu, ale mám známého údržbáře, který by to přišel opravit. Jedna referentka dotčeně řekla, že u rentgenu byl vypnut proud. Zeptal jsem se jí, proč tohle pacientům neřekla, aby věděli, na čem jsou. A pomyslel jsem si, že morčatům se také nesděluje, kdy přijdou na řadu. A pak už jsem byl na lůžku. Sestra mi oznámila, že operován budu zítra. O něco později jsem uslyšel, že už to bude asi dnes. Byl jsem znepokojen – proč už dnes a zda to bude opravdu dnes. Sestry to nevěděly, žádný lékař nepřišel. Před půlnocí mě požádali, abych nešel spát, že už to brzy začne. A začalo, mezi středou a čtvrtkem, takže obě informace o konání zákroku byly pravdivé. Zažíval jsem kruté bolesti, jak už tomu při vyndavání kamene nebo kamínku bývá. Ani jsem nezapištěl a byl proto pochválen. Akce skončila a morčeti se neřeklo, s jakým výsledkem. Ve čtvrtek ráno volala manželka službu konajícímu lékaři jak operace dopadla. Řekli jí, že dobře a bolesti nemám žádné. Nebyla to pravda, ale proč manželku lekat. A taky by se mě na ty bolesti by musel někdo zeptat. Ve čtvrtek před návštěvami nemocných se manželka chtěla dovědět více. Dozvěděla se to po dlouhé době, když už ze zoufalství hrozila právníkem. Kamínek nešel vyndat a zůstal v močové trubici. Tento fakt sdělila trpícímu morčátku a to bylo šokováno. Tohle totiž nečekalo. Zachumlalo se do deky a nechtělo s nikým mluvit. Později jsem se od laskavé paní doktorky dozvěděl, že manželka mluvila pravdu. A také důvod, proč nešel kamínek vyndat.
Močení bylo stále bolestivé a krev v moči se mi také nelíbila. Svěřil jsem se sestře a té se také nelíbila. Kromě toho jsem nevěděl, mám-li chodit a jak dlouho. Požádal jsem sestřičku, zda by paní doktorka neměla chvilku čas. Vzkázala po ní, že čas nemá. Copak se morčata informují, co mají dělat?
V pátek mi oznámili, že v sobotu půjdu domů. Řekl jsem, že se na to ještě necítím a aniž by se zeptali proč, přeložili to na neděli. V neděli si morčátko stouplo na zadní nožičky a že nepůjde a nepůjde, že by chtělo jít domů vyléčené.
V pondělí jsem už kapituloval, vystavili mi propouštěcí list. Do pokoje přišel pan primář s doprovodem, když jsem se namáhavě oblékal do civilních kalhot. „Vidím, že jste zase ve formě,“ a rozloučil se se mnou. Zeptal jsem se, zda by si pro mne nenašel chvilku. „Bohužel jsem na sále“, řekl. Škoda, chtěl jsem se od srdce s ním podělit o některé dojmy z jeho pracoviště – a co by se třeba mohlo zlepšit.
Pak už jsem seděl na chodbě a čekal na manželku, když tu za mnou přišel pan primář. Sedl si vedle mě a já se mohl konečně někomu svěřit s tím, co se ve mně za ty dny pobytu shromažďovalo. Pozorně poslouchal a laskavě pravil: „Co jsme si, to jsme si – nemá cenu se pořád zabývat minulostí, musíme s důvěrou hledět do budoucnosti“. Týrané morčátko bylo celé blažené, konečně ho někdo pohladil. Pan primář mu slíbil, že přístroj na drcení kamenů bude už brzy opraven a likvidace kamínku se ujme on sám, až zase přijdu. Dokonce šel také zjistit, jak velký kamínek v sobě mám. A já mu řekl, jak dobře byla morčata krmena a jak s nimi některé sestry laskavě zacházely. Pan primář v závěru ještě zkontroloval, zda v propouštěcí zprávě není nějaká chyba. Byla. A jedno z těch morčat se vděčně usmívalo a už nebylo utrápené. Jen nemohlo pochopit tu náhlou změnu. Zjistil pan primář, že devadesátileté morče je s rodokmenem a že je mediálně známé?
Miloš Hoznauer, 10.4.2019