• Téma: Koreček Jaroslav
• Téma: Představujeme: Představení některých slatiňanských osobností

(text převzat z Ozvěn, s autorem jednání dodání zdrojového textu s obrázky)

PŘEDSTAVUJEME: JAROSLAV KOREČEK
Rozhovor s Jaroslavem Korečkem se protáhl asi na tři hodiny, ale mohli bychom si povídat ještě mnohem déle. Pili jsme při tom výborné červené, a tak čas ubíhal velice příjemně. Jarda Koreček byl v mládí velmi aktivním
sportovcem. Já si ho pamatuji jako atleta, slušně házel diskem, ale také s námi chodil na pravidelné nedělní výběhy do lesa. Byl nadšeným a dobrým lyžařem i vodákem, dokonce závodil na divoké vodě. Ostatně, láska k vodě ho provází celý život, o tom ještě bude řeč. Druhou jeho láskou je malování.  Nevěděl jsem nejprve, čím rozhovor začít. Ale Jarda povídal a povídal a já jsem si sotva stačil dělat poznámky a mnohokrát ho musel ve vypravování zastavit nebo vrátit. Bylo vidět, že toho má na srdci hodně.

Jardo, řekni něco o svých malířských začátcích.

Jsem vlastně samouk, i když jsem nějaký čas chodil na jakési soukromé hodiny k akademickému malíři Janu Hlínovi
do Heřmanova Městce. Maloval jsem prakticky denně, ale musel jsem se i nějak živit.
V roce 1968 jsem nastoupil do kulturního
střediska Transporty Chrudim, kde byl
i divadelní soubor, a tak jsem si dokonce
zahrál divadlo. Pak mě přeřadili na oddělení propagace. Tam se sice umění moc
nedělalo, byly to jen reklamy a různá hesla,
ale nějaký čas tam se mnou pracoval i akademický sochař František Korejs, který
mně v lecčems ohledně malování poradil.
V Transportě pochopitelně na malování
prostor nebyl. Zato jsem tam třeba hrál
i loutkové divadlo. Maloval jsem tedy jen
po práci a snažil se postupně zdokonalovat. Trvalo to ale ještě dlouho, než jsem si
začal jako malíř věřit.
Jsi znám jako krajinář. Bylo tomu tak
vždy?
Ano, vždy jsem dělal krajiny a města. Maloval jsem jen místa, která jsem měl rád
nebo která se mně líbila. Miluji Vysočinu,
Železné hory, Chrudim, Slatiňany, Škrovád a vůbec ten náš kraj. A pak taky moře.
Vlastně vodu obecně. Jo, občas jsem zkusil
i nějaký portrét, ale to bylo spíše okrajově.
Přesto se zastavím u těch portrétů. Model ti musel sedět, nebo jsi maloval podle fotek?
V první řadě jsem maloval jenom toho,
koho jsem znal. Nejprve jsem si ho naskicoval a pak v klidu v ateliéru pracoval. Ale
jak jsem říkal, jsem především krajinář.
Ale kdy tě vůbec napadlo, že se tomu
budeš věnovat téměř profesionálně.
Už jsem říkal, že profík jsem nikdy nebyl.
Vždy jsem měl ještě nějaké zaměstnání.
Vyučil jsem se zámečníkem, poté jsem
pracoval v tom propagačním oddělení, dělal jsem v dílnách Labsko-oderské plavby,
na Úpravně vody Monako, ale malování
jsem měl nejradši.

Každý malíř má potřebu své obrazy někde ukázat. Jak to bylo u tebe s výstavami?

Ani nevím  kolik jich bylo. První byla, myslím, v roce 1978, ale jistý si s tím nejsem. Bylo to v chrudimském divadle. Výstav mohlo být dohromady tak 30, možná 40. A kde jsi všude vystavoval? Zase musím lovit v paměti. V Praze asi 4krát,
dále se mi vybavuje Svratka, Sněžné, Rváčov, Heřmanův Městec, v Chrudimi jsem vystavoval každých pět let, krásné výstavy jsem míval v Čeladné v Beskydech, kde jsem vystavoval čtyřikrát. Nezapomenutelnou
výstavu jsem měl v Petrově na jižní Moravě, tam proběhla přímo ve vinném sklípku. Nebo ve Skutči, kde mi ji zahajovali Alfréd Strejček se Štěpánem Rakem. A poslední jsem měl před rokem na Nasavrcké paletě.
A co malířská technika a styl? Dříve byly tvé obrazy realistické, postupně jsi přecházel do abstrakce. Maluju téměř výhradně olejem nebo akrylem na plátno nebo sololit. A ten vývoj je celkem přirozený. Každý malíř nějak začíná a postupně si hledá svůj styl. Někdo ho najde, někdo hledá věčně. Já už hledat nepotřebuju.

Jardo, přejdu trochu jinam. O tobě je známo, že sis postavil loď a plavil se
po moři. Pověz nám o tom něco.

Někdy kolem roku 1990 jsem si koupil loď Onyx a jezdil s ní na Rozkoši. Měl jsem ale silnou touhu po moři. A tak jsem deset let stavěl větší, 8,5 m dlouhou loď, která dostala jméno Potápka. V roce 2000 jsem ji nechal převézt do Chvaletic, kde jsem ji několik měsíců dodělával. Přes Labe, Rýn a Rhônu jsem se pak vydal s Potápkou do Marseille. Celkem 1700 km a jeden měsíc plavby po řekách. A pak jsem se konečně plavil po Středozemním moři. Navštívil jsem Korsiku, Sardinii, Ithaku, byl jsem v Egyptě, no probrázdil jsem to tam za tři roky celé.

Tři roky? Z čeho jsi tam žil?

V první řadě musíš žít skromně. Žil jsem tam z úspor a z toho, že jsem lidem maloval obrázky. Ale když mi peníze došly, musel jsem plavbu přerušit, jet domů, udělat výstavu a prodat nějaké obrazy. A pak zase zpátky na Potápku. Taky jsem si vydělával tím, že jsem v Saint Tropez vozil lidi, maloval a prodával jim obrázky. Na chleba a víno to vždycky dalo. To jsem dělal skoro rok a půl. Středozemní moře, to je Francie, Španělsko, Itálie, Řecko a další státy.

Jak ses tam domlouval?

Obtížně. Ale nakonec jsem se vždy nějak
domluvil.
A celou tu cestu z Chvaletic do Marseille
a potom ono plavení Středozemním
mořem jsi absolvoval sám?
Většinou, ale někdy jsem musel nabrat
dvoučlennou posádku. Hlavně na řekách
je to předpis kvůli plavebním komorám.
Někde se to dalo obejít, ale někde by mě
bez posádky nepustili dál.
Opusťme tedy Středozemní moře. Ty
ses ale plavil i v Karibiku. A navíc se
slavným mořeplavcem.
Jo, to se mně ozval Ruda Krautschneider
z Martiniku. On původně chtěl podniknout
plavbu do Antarktidy a nabízel mi místo
v posádce. Já jsem ale tenkrát nemohl.
Ruda to pak ale kvůli nějakým potížím
s lodí i posádkou vzdal a skončil na tom
Martiniku. Odtud mi volal, jestli bych
za ním nemohl přijet. Potřeboval někoho
na cestu zpět. Letěl jsem tedy tam a pak
jsme společně trochu brázdili vody Karibského moře. Bylo to pěkné dobrodružství.
Vybavuje se mi především ostrov, vzdálený
dva dny plavby z Fort–de-France, na který
nejezdí velké trajekty ani nelétají velká letadla. Stojí tam stará vojenská pevnost, kterou si příroda postupně bere zpět. Tam si
člověk uvědomí sílu přírody a svou malost.
Avšak i cesta do Evropy byla napínavá. Tisíc mil jsme pluli bez větru na motor a došla nám nafta. Vrátili jsme se pak zpátky
na Martinik, kde Ruda loď prodal. Zpátky
jsme tedy letěli letadlem.
Měl jsem štěstí a s Rudou se několikrát
potkal. Jednou u nás dělal přednášku
a vzpomínal na tebe jako skvělého parťáka. Ale vraťme se k tvé Potápce. Kde
je teď?
Kotví na Slapech. Snažím se tam co nejvíc
jezdit. Musím loď trochu provětrat a taky
potřebuje stálou údržbu. Ale to víš, roky
nezastavíš, je mně 77, a tak jsem už přemýšlel, že ji prodám. Ale ještě asi nenastal
ten čas.
A Onyx?
Ten je v loděnici ve Škrovádě. Asi ho nechám potopit v jednom lomu.
Není to škoda?
Škoda je dobrýho člověka.
Děkuji za rozhovor
Zdeněk Jirásek