• Téma: Válka
• Téma: Svědectví z války na Ukrajině a pomoci uprchlíkům
• Ruský světový terorismus – kam se hrabou islamisté!

Pár úryvků z článku:

Čtyřpatrový žlutohnědý dům Alevtyny Švecové stál na křižovatce dvou hlavních ulic v samém srdci místního dění, sto padesát metrů odsud bylo známé Činoherní divadlo, kolem kavárny, obchody, parky. Ani poté, co ruská armáda napadla 24. února Ukrajinu a začala poprvé ostřelovat Mariupol, Alevtyna ze svého domu neodešla. „Nebylo kam. Kvůli silnému a neutuchajícímu bombardování se kryty v okolí naplnily lidmi. Tak jsme zůstali u nás. Bydlela jsem s manželem a synem v posledním patře. Zůstávat tam dál bylo už nebezpečné, při dopadu bomby by to nejvíc odnesla střecha a hned pod ní jsme byli mi. Proto jsme se přestěhovali do suterénu, který sloužil jako sklad pro obchod,“ popisuje decimování města Alevtyna. „Šlo se tam sotva hnout, bylo nás tam devět, hlavní bylo, že se k nám podařilo dostat širší rodinu z jiných částí města a že jsme byli všichni spolu.“

Alevtyna je jedním ze svědků, kteří na vlastní oči mohli sledovat rychlou zkázu Mariupolu – dnes se odhaduje, že většina z tisíců zdejších domů už byla zasažena nebo zničena. Jak vypráví, v prvních dnech války se dunění vybuchujících raket ozývalo zdálky, poměrně brzy však Rusové začali ostřelovat úplný střed města. „Nikdy nespadla jen jedna bomba, vždy byly alespoň dvě za sebou. Při prvním výbuchu jsme se chytali za ruce a modlili, aby ta druhá nebyla exploze našeho domu,“ říká Alevtyna. Dvacet dní měla její rodina štěstí, zatímco stavby v okolí hořely, černaly nebo se rovnou proměnily v trosky, jejich dům stále držel neporušen.

Den nato si ale bomba našla cestu i sem. „Otec šel zrovna vařit oběd pro celou rodinu, připravoval ho venku na vařiči, tak jako vždy v předchozích dnech. Já vyběhla k nám do čtvrtého patra pro nějaké talíře a v tu chvíli to bouchlo. Spadla jsem k zemi, dům se třásl, všude byl kouř a prach. Cítila jsme ho v ústech, lapala jsem po dechu, lidé křičeli,“ popisuje Alevtyna okamžik, kdy bomba zasáhla její dům. Dopadla přímo do vchodu, z něhož zůstal jen kráter.

„Když jsem se vzpamatovala, běžela jsem dolů, syn s manželem a příbuzní přežili, další byli mrtví. Lidé leželi venku v troskách, měli utrhané ruce a nohy. Byla tu moje kamarádka Gala, ještě dýchala, za dvacet minut ale byla mrtvá i ona. Za chvíli jsme našli mrtvého chlapce ze sousedství a další sousedy,“ říká Alevtyna. Během rozhovoru s Respektem opakovaně propuká v pláč a jen stěží hledá slova pro to, co by chtěla popsat. „Chci, aby o tom, co se tu děje, věděl celý svět. Aby se ty zločiny nepodařilo Rusku ututlat,“ vypráví Alevtyna na dálku do mobilního telefonu. Sem tam do něj nakukuje i její malý syn.

V původně čtyřsettisícovém městě je nyní zhruba sto tisíc obyvatel – větší část utekla na začátku války, když to ještě bylo možné. To však už dávno neplatí. Ruská armáda nikdy neumožnila otevřít z Mariupolu humanitární koridory pro evakuaci do bezpečnějších částí ukrajinského území. A když už k tomu došlo, začala je ostřelovat. Lidé riziko podstupují, ne všichni ale přežijí.

Mariupolští radní tvrdí, že Rusové proti jejich vůli přímo z města naopak nutí obyvatele přesídlit se do Ruska. „Právě teď ruští okupanti násilně odvážejí tisíce obyvatel Mariupolu do Ruska! Obyvatele Levobřežního okresu začínají masově vyvážet na své území. Celkem bylo nelegálně deportováno zhruba patnáct tisíc obyvatel Mariupolu. To je asi polovina všech obyvatel, kteří se dosud nacházejí v Levobřežním okrese,“ uvedla městská rada před víkendem na síti Telegram.

Kolik lidí dosud v Mariupolu zemřelo, se neví. „Naše odhady jsou aktuálně kolem tří tisíc lidí. Tohle číslo není bohužel konečné, další přibývají,“ říká v rozhovoru s Respektem mluvčí mariupolské radnice Petro Andrjuščenko. Společně s celým vedením město opustili před několika dny. Jak přesně k tomu došlo, nechce Andrjuščenko specifikovat, aby na to v případě dalších podobných evakuací ruská armáda nepřišla a možné – byť velmi rizikové – únikové cesty zcela neodřízla.

Bývalý dobrovolník z praporu Azov se v roce 2014 účastnil bojů o město, ve službě přišel k těžkému zranění. Bez kusu plíce se dal na pohostinství. Jeho Veterano Coffee byl v Mariupolu oblíbený podnik. „Když v únoru zaútočili na Mariupol, odvezl jsem rodinu, ale zpět jsem se už nedostal. Cesty byly uzavřeny. Bojuju u Kyjeva,“ říká nyní Kačko, jehož Veterano Coffee bylo mezitím zničeno bombami.

Mariupol, bývalá kozácká pevnost z 16. století, již coby město definoval v 18. století kníže Grigorij Potěmkin, je pro Rusko důležitý ze tří důvodů. Jeho ovládnutím by se Moskvě otevřela volná cesta na již okupovaný Krym, kam má kvůli hranici s Ukrajinou problémy dodávat vodu a suroviny. Dalším důvodem je volný průchod na strategický ukrajinský přístav Oděsu u Černého moře. Vysoký počet civilních obětí pak může Rusko podle bezpečnostních expertů využívat v tlaku na ukrajinské veřejné mínění, aby přimělo politické vedení země vzdát se. Tahle strategie zatím nefunguje.

Celý článek zde: Nikdy nespadla jen jedna bomba • RESPEKT