*1858 +21.11.1930
Architekt, pedagog C. k. umělecko-průmyslové školy v Praze, kunsthistorik, dramatik, překladatel, ředitel Národního divadla v Praze.1
Nejmladší syn architekta a restaurátora Františka Sch. (1814–1902). Absolvoval reálné gymnázium v Pardubicích, 1875–80 vystudoval českou techniku v Praze (architektura u prof. J. Schulze) a dva roky na École des Beaux-Arts v Paříži. Po jednoroční vojenské službě v Josefově odjel 1883 do Vídně, navštěvoval přednášky na výtvarné akademii a na uměleckoprůmyslové škole, vyučoval jako suplent na odborných školách v Salcburku a Innsbrucku. Po dvouletém stipendijním pobytu v zahraničí (Mnichov, Paříž, Londýn) místo 1887 získal a na působil na uměleckoprůmyslové škole v Praze (ředitel byl jeho bratr) s přestávkami do 1900. Při pobytu v Egyptě (1892–93) se věnoval výzkumu orientálního skla (spis Alt-orientalische Glas-Gefässe, Wien 1898) a ?pracoval na výzdobě Chadivova paláce v Káhiře, kde byl ?vyznamenán řádem Osmanie.
Byl ředitel Národního divadla (1900–20), jenž udržoval po celou dobu dvojkolejnost umělecky závažné tvorby a nenáročné produkce, umožňující naplňovat rozpětí zájmů, vkusu a potřeb nejvlivnější společenské vrstvy – měšťanstva. V devadesátých letech se připojil ke kritikům vedení první české scény a pak se zapojil do vznikající Společnosti Národního divadla, vymezující se vůči převážně staročeskému Družstvu Národního divadla mladočeskou orientací, která přispěla k jejímu vítězství. Zastával úřad po všechna funkční období Společnosti (1900–06, 1906–12, 1912–20) a ještě dva roky po převedení divadla do správy země České. [MORE]Osvědčoval organizační a řídící schopnosti, nebyl však uměleckou autoritou, schopnou dát Národnímu divadlu tvůrčí impulz. Operativně řešil počáteční provozní obtíže (Společnost nebyla na převzetí divadla připravena, chyběl např. základní fundus), v krizové situaci za stávky operního orchestru proti K. Kovařovicovi v únoru 1901 jednal nekompromisně (plná podpora šéfa opery, propuštění stávkujících), nesmlouvavě vyžadoval profesionální pracovní kázeň. Zpočátku čelil nepřátelství části uměleckého členstva, na své straně neměl ani tisk, bedlivě sledující činnost nové správy, od níž se očekávala obroda Národního divadla.2
Jako penzista G. Schmoranz nezahálel a zúčastňoval se veřejného života v obci. Byl členem obecního zastupitelstva a Čtenářské besedy. Jako režisér pomáhal ochotníkům při koncepci představení. Po večerech psal paměti o předním českém herci E. Vojanovi, které nedokončil pro náhlou smrt v 72 letech (21. 11. 1930). 3
- badatelna.cz[↩]
- encyklopedie.idu.cz[↩]
- Milan Vorel: Biografie rozrodu Schmoranzů tvoří zkrácenou verzi životopisu nestora rodu a jeho pokračovatelů v dětech Ozvěny 2/2021[↩]