* 1896 + 3. 12. 1967
G. Schmoranz se narodil jako poslední, čtvrté dítě Jana (1857–1899) a Anny Schmoranzové 21, resp. 42 roky před smrtí svého otce. Poručníkem se mu pak stal jeho strýc Gustav Schmoranz, nejdéle působící ředitel Národního divadla v Praze.2. Bydleli v budově č.p. 36, kterou postavil otec Jan kde je teď Městský úřad. 1
Manželka Gustava se jmenovala Marie, roz. Boháčová (1906–1998). Pocházela ze Zaječic a její bratr Stanislav, který převzal hospodářství, byl označen za kulaka, stejně jako manžel jejich sestry, který si dokonce odseděl pár let v žaláři po vykonstruovaném procesu, zatímco celá rodina byla z výstavního statku ve Slatiňanech odstěhována do zpustlé vesnice Honbice. Marie Schmoranzová dělala na polích u soukromníků a nespravedlivě jí to nebylo započteno do důchodu.2
Narodila se jim jediná dcera Marie, provdaná Kyselová, která je posledním potomkem rodu žijící ve Slatiňanech.1
G. Schmoranzov v roce 1924 obdržel koncesi k provozování stavitelské činnosti se sídlem Praze, stavěl však i na Chrudimsku. Je doloženo na 30 staveb v letech 1925–48 většinou přímo v Chrudimi, pro kterou také
projektoval řadu domů. Dle svědectví jeho ženy pracoval u jedné pražské stavební firmy, která realizovala výstavbu průmyslového objektu Tesla v Pardubicích, který je právě v současné době v likvidaci (areál byl delší dobu
opuštěn).1
Kromě výstavby rodinných domů zbudoval místní plovárnu v letech 1932–33 (původní byla u železničního viaduktu na Chrudimce), spolu se stavitelem Tesařem zpracoval plány nástavby a přístavby školy mezi lety 1927–28 (Schmoranz měl i technický dozor při této akce). Dále projektoval sokolovnu, kterou postavil se zednickým mistrem A. Jiroušem, podílel se na přístavbě v areálu kláštera, dnes DSS. Z průmyslových objektů to byla strojírna Částka a Čtvrtníček, dnes sklad firmy Podlahy Ploc a elektrotechnická továrna Hanuš a Čapský majitele Fr. Hanuše (u nádraží, je v rukou potomků s jiným výrobním programem).1
V roce 1946 požádal Schmoranz o přemístění své živnosti do Slatiňan čp. 21, protože dojížděl na stavby do Slatiňan z Prahy, po přemístění jezdil opačným směrem tj. do Prahy. Žádost ke zřízení koncese nabízející stavební realizace včetně projekce byla schválena až v lednu 1947, neměla však dlouhého trvání, neboť po únoru 1948 komunisté soukromé podnikání v ekonomice zakázali ve shodě s ideologií.1 Gustav po válce vlastní živnost už neměl a byl zaměstnán u pana Vitáčka. Jezdil po objektech a zjišťoval, jestli jsou schopni je po té válce opravit, nebo naopak je potřeba je zbořit.2
G. Schmoranz byl prvním předsedou komise pro výstavbu MNV po roce 1945 a ve volném čase se věnoval ochotnickému divadlu, konkrétně režii jako jeho strýc Gustav v důchodu.1
Byl posledním stavitelem rodu působící v obci. Mezi lidmi byl oblíben pro své osobité charisma. Ctila ho skromnost a práce pro obec mu byla posláním, vědom si odkazu díla jeho slavného dědečka. Zemřel ve věku 71 let.1
Více informací o staviteli G. Schmoranzovi lze získat v Ozvěnách z února až června 1992. Publikace František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, Arte factum, 2020, obsahuje v kapitole Potomci Jana Schmoranze na str. 294 stručné informace o tomto podnikateli ve stavebnictví. Bádáním autora jsou některá fakta o tomto členu rodu doplněna z vlastního archivu. Tématu se také věnovala výstava Architekt a památkář František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan v Regionálním muzeu v Chrudimi na konci 2020, kde byl uveden mimo jiné rozrod rodiny Schmoranzů instalovaný po celé stěně výstavní místnosti.1
- Ozvěny 7/2021: Milan Vorel – Stavitel Gustav Schmoranz (1896–1967) byl vnukem architekta Františka Schmoranze (1814–1902), působícím dle rodové tradice ve stejném oboru[↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩]
- chrudimskenoviny.cz Když se vezmou v Bělorusku ženy za ruce a vytvoří živý řetěz, tak bych se k nim šla připojit 23.9.2020[↩][↩][↩][↩]