„Naše zdejší existence má nějaký smysl, pokud obsahuje náplň, účely a cíle, pro něž stojí za to žít. Jako smyslem naplněný bývá chápán takový život, ve kterém člověk může ve světě uplatnit všechny stupně své vnitřní svobody, své nadání a dispozice.“(Raban)1
Většina společnosti běžně nepřemýšlí o smyslu vlastního života, myšlenky na toto témata se většinou objevují v situacích, kdy člověk čelí nějaké životní krizi. Profesor Jaro Křivohlavý píše: „Příčinou takového zastavení může být nemoc a zvláště pak těžká nemoc. S největší naléhavostí se objevují, stojí-li člověk tváří tvář smrti. Může to však být i jen nucené zastavení v běhu života způsobené životní krizí – ztrátou zaměstnání nebo odchodem do důchodu, rozpadem manželství nebo i jen nepřekonatelnými těžkostmi v rodině, studiu či zaměstnání. V nejpřijatelnější formě se tyto otázky objevují ve chvílích odpočinku – když relaxujeme, když si vyjdeme na procházku, když jsme na dovolené a spadnou z nás běžné každodenní starosti.“ (Křivohlavý, 2006, s. 13).2
Farran rozlišuje dva pohledy na smysl, další dva přidává Dittman:1
- dílčí činnosti, úkoly, situace, zkušenosti, které tvoří dočasný smysl v životě, z těchto aktivit – přechodných dílčích smyslů se skládá
- hlavní, mezní, konečný, hluboký, rozhodující smysl života
- smysl jako idea – různé důležité životní události a mezníky, jako je svatba, nástup do školy, či nového zaměstnání, úspěchy v různých oblastech života apod.
- smysl jako cíl. V životě máme různé cíle a motivy, které vychází z analýzy toho, co by člověk měl nebo neměl dělat ve svém životě, aby byl smysluplný, na čem mu záleží, co ho vede ke stanovení životního cíle, jaké má motivy k tomu, aby tyto cíle naplnil. Smysluplné je to, co je pro člověka hodnotné