Po útrapách posledních dnů jsem se dočkal jednoho odpočinkového. Ranní vstávání bylo sice obtížné jako vždy, ale nový neduh se nepřihlásil. Žádná překážka nestála v cestě do zelené oázy, nazývané hřbitovem. Těšil jsem se na svou lavičku a na zelenou klenbu nad sebou. Moje pečovatelka ještě spala, takže mi neměl kdo připomenout, abych byl opatrný, nezapomněl klíče, hole, brýle proti slunci a hlavně mobil. Nic z toho jsem nezapomněl. Do ruksaku si dávám polštář, abych seděl na měkkém, a přibalil i gumovou rozkládací podložku. Tu mi darovala dcera pro případ, kdyby lavička nebo hrobka byly mokré. Už se mi mnohokrát osvědčila. A když není mokro, používám ji jako opěrku pod záda. Do hřbitovní oázy jsem šel pomalu, abych se nezadýchal.
Lavička byla volná, idylka mohla začít. Za doprovodu ptáčků zpěváčků ze mne pomalu mizela únava. Vyndal jsem z kapsy mobil, abych se o svou radost podělil se svou pečovatelkou. Bude ráda, že jsem živý. Tento šlechetný záměr se mi nepodařilo realizovat. Mobil, který jsem držel v ruce, nebyl můj. Omylem jsem vzal mobil své ženy. Naskočila mi hrozná představa – právě teď moje žena chce zavolat doktorce, že se opozdí, ale nemůže najít mobil. A dění začne podle obvyklého scénáře – nervózní pobíhání po bytě, nervozita se zvětšuje a mění se v zoufalství. A nakonec hysterické volání: „Proč zrovna já?!“ A do toho mám přijít s mobilem? Zoufalství se jistě nezmění v radost, že mobil se našel… Ale stejně jsem se zvedl z lavičky, dal na záda ruksak a vyrazil k domovu.
Kdysi jsem býval krajským přeborníkem v běhu na 1500 metrů. To moje tělo skákalo do dálky, do výšky a docela dobře i o tyči – a teď se nedalo přimět ani k rychlejší chůzi… Duch ho neustále předbíhal, ale marně, tělo se jen vleklo. Ten pocit bezmoci byl nesnesitelný… Asi 50 metrů před domem mě postihla krize, jak tomu bývá u maratonského běžce na 30. kilometru. Patrně jsem se vlekl nad své možnosti. Ke vchodu se blížila i žena z venčení našeho pejska. Že nemá mobil, nevěděla. Znepokojeně se mě zeptala, zda mi něco není, že nevypadám dobře… Beze slova jsem jí podal mobil. Sice jsem ho mohl vzít nahoru a někam odložit, aby ho našla, ale neudělal jsem to. Snad jsem čekal trochu uznání za to, co jsem prožil, ale uslyšel jsem: „Ty seš úplně nemožnej! Nebudu tě pouštět ven samotnýho!“
V předsíně jsem sundal ruksak a padl do křesla. Jakmile jsem se ho dotkl zády, blesklo mi hlavou: Podložka zůstala na lavičce! Jakási zbytková síla mě zvedla z křesla a já se vydal na hřbitov znovu. Zase bych nejraději běžel, třeba zrovna teď si ji někdo prohlíží a zvažuje, zda si ji nemá odnést. Nebyla tam. Ještě jsem prohlédl okolí, kdyby ji odnesl vítr. Ze hřbitova jsem se vlekl s pocitem, že ti, co jsou tady uloženi, už žádné problémy nemají.
Doma jsem ulehl na gauč, ale ještě před tím se přinutil vyndat polštář z ruksaku. Kromě něho tam byla i podložka – patrně jsem ji při té patálii s mobilem do ruksaku uložil mechanicky.
Za chvíli někdo zazvonil. Ani se mi nechtělo otvírat, ale zase jsem to dokázal. Přede dveřmi stál pán a podával mi klíče. Moje klíče. Nechal jsem je v zámku.
Bylo to vlastně vydařené dopoledne – mobil jsem přinesl včas, podložka se našla a klíče ze zámku nikdo nevzal, aby nás později vykradl. I přes tyto úspěchy jsem ale měl neodbytný pocit, že takovýhle život už žít nechci…
Miloš Hoznauer, květen 2019