Od raného mládí, pod vlivem klasiků venkovské prózy, jsem toužil po životě v hájovně, která bude stát na pasece uprostřed hlubokých lesů. Tam budu pobývat se svou mladičkou žínkou, daleko od civilizace.
Léta míjela a já se smiřoval s tím, že jeden krásný sen zůstane jen snem. Až jednou na jaře, už jako důchodce, jsem poprvé jel se svou budoucí třetí manželkou na její chalupu na Kokořínsku. Už od Mělníka se jelo stále lesem. Za poslední vesnicí jsme odbočili na lesní cestu, vedoucí hlubokým lesem, stoupala mírně vzhůru. Objevily se i nádherné skály. A za poslední zatáčkou jsem ji uviděl. Hájovna mých snů: na mýtině kvetoucí louka a u hájovny zahrada. V ní byly rybízy a angrešty, u plotu maliny a za ním řada švestek. Nechyběly jabloně a ořechy. Pod hájovnou studánka, lesní cesty nabízely nejkrásnější podívanou na skály a rokle. Stalo se později, že u nás zastavil zbloudilý poutník a položil otázku: „Víte o tom, že žijete v ráji?“ To jsme věděli, a proto jsme tam často jezdili, i na mnoho dní.
A tady by měl text končit, má dobrou pointu – dožít se splnění svého dětského snu až v důchodu. Ale musím pokračovat ve vyprávění, jaký je současný stav hájovny. Těžká technika při těžbě dřeva z lesních cest udělala malé silnice s hlubokými kolejemi, v nichž se stále drží špinavá voda. Přemnožení divočáci hlubokou orbou zničili louku; tráva už se nedala sekat a plevel ji pohltil. Do posledního místečka tato zvířátka zryla zahradu. Zničila i dvůr, takže cesta do sklepa se stala rizikovou pro naše kotníky. Stavení opanovali plchové, myši si založily rodinu v bedně na peřiny. Šikovní plchové si otevřou i plechovou krabici se sušenkami a při svém pátrání po stravě zaneřádí celou světnici. Klíšťat je stále víc a borelióza se nám nevyhnula. Studánka nevím proč vyschla, nádrž na dešťovou vodu popraskala, voda unikla a oprava je nad naše síly. Okenice by potřebovaly opravu, ale to je maličkost. Podstatné je, že tento zapomenutý kout přírody se stal oblíbenou trasou cyklistů na horských kolech. Kam se kdysi dostal jen zbloudilý houbař, teď proudí hluční kolaři, takže ani pes nemůže pobíhat volně. Potřebovalo by to nějaký nový ráj.
Tento text byl napsán na podzim roku 2016 a objevil se i v mé poslední knížce, Má i své pokračování. Na hájovnu jsme jezdili i nadále, i když jen zřídka. Stále jsme tady měli houbová místa, věděli jsme, kde najdeme křemenáče, hřiby, bedly. Znali jsme i místa, kde jsou nejlepší borůvky.
Z hájovny vedly čtyři lesní cesty. Po jedné jsme přijížděli a odjížděli, druhá vedla také na silnici, ale byla téměř nesjízdná. Třetí vedla do lesa, kde sice rostlo hodně hub, ale jinak u ní nebylo nic pozoruhodného. Zato čtvrtá cesta byla přímo vyhlídková! Hned a hájovnou vysoké skály a hluboké rokle, o kterých jsem psal už v úvodu. Cesta nás dovedla na tzv. Kočičí hřbet, z nějž byly nádherné výhledy do kraje. Pak se svažovala do míst, kterým se říká Arizona. Pro svou malebnost je místo vyhledáváno filmaři, kteří zde natočili několik filmů. Cesta se pak zatáčí zase k hájovně. Je to tak nádherný okruh, že mi nikdy nezevšedněl. Moje devadesátileté nohy už ho ale nezvládnou…
V roce 2019 jsme vyjeli na hájovnu až koncem srpna. Měli jsme velké obavy, co nás tam zase potká. Ty se naplnily mírou vrchovatou. Celá hájovna byla obklopena plotem, aby ji uchránil před nájezdy divočáků. Vrata šla otevřít jen ztěžka, ale to byla maličkost. Čekaly nás horší věci. My vlastníme jen pětinu objektu, majitelé zbývajících pětin pronajali jednu světnici nám neznámé manželské dvojici, která momentálně nebyla přítomna, ale jinak jejich činnost byla všudypřítomná. V přilehlém objektu, kam se ukládala kola, ping-pongový stůl, nejrůznější náčiní jako lopaty, rýče atd., byl zatarasen přístup k našim zahradním židlím, stolu, lehátkům. Přemisťování sekačky, grilu a těžkých kamen bylo nad mé síly a následky pociťuji dodnes. V naší stodole přibyla hromada těžkých kulatin a drátěného pletiva. Zmizela ale oblouková lampa, košíky na houby, umyvadlo, vědra a náčiní na úklid. Uvést vše do původního stavu stálo také mnoho sil. Světnice nových nájemníků byla v prvním patře, takže odpad umisťovali do našeho přízemí. Odklízení odpadu bylo zase prací navíc. Přitom nás čekalo mnoho práce na naší líše. Myši a plchové se činili a znehodnocený textil se vešel do dvou velkých pytlů. Hned druhý den se nám zkazily některé dovezené potraviny. Dvě nádoby doma uvařeného květáku a dvě litrové sklenice pórkové polévky. Plchové se zakousli do prvních brambor, které visely v tašce u stropu sklepa a jiný specialista otevřel plechovou krabici se sušenkami. Vosy padaly do čaje a lezly po krajících chleba, který jsme pojídali. Z takové farmy by měl Orwell radost.
Po skončení dvoudenních sanačních prací jsem chtěl zkusit, jak daleko dojdu po té čtvrté, vyhlídkové lesní cestě. S překvapením jsem zjistil, že přístup k ní je uzavřen plotem z pletiva. Když jsem se majitele čtyř pětin zeptal, jak se na cestu dostanu, navrhl mi dvě možnosti – buď plot přeskočit, nebo se podhrabat. Zvolil jsem třetí možnost – drát se šípkovými keři, ostružinami a jinou flórou až k cestě. Podařilo se mi to, ale daň byla tak vysoká, že jsem ztratil chuť na další akce. Naštěstí si moje pečovatelka všimla, že drát lze na jednom místě odmotat. Třetí den došla voda, i když jsme s ní co nejvíc šetřili. Já se například vůbec nemyl. V městečku, vzdáleném 7 kilometrů, jsme na známém místě nachytali vodu proudící z trubek do deseti kanystrů a jako vzácnost je odváželi zpět.
Nebyly ale jen trampoty. Byli jsme pozváni na večeři k našim nejbližším sousedům, s kterými se přátelíme už delší dobu. Vůbec nevím, jak nazvat objekt, který obývají. Stavení to není, chalupa také ne. Letní sídlo? Asi ne, protože i v zimě v něm musí být krásně. Budu mu říkat hacienda. Stojí na vyvýšeném místě, na kraji lesa, který pokračuje do kopce. Pře haciendou pěstěný trávník a záhony květin, za haciendou zmíněný les, v němž rosou i houby. Fascinuje mě veranda. Je z ní krásný pohled na krajinu. Představuji si, jakým potěšením je sedět zde při západu slunce, když se stmívá. Ale moc rád bych tady byl, když prší, a ještě raději za hustého sněžení… K haciendě patří i kamenná stěna, z níž prýští pramínek vody do jezírka. O stálou cirkulaci se stará generátorek, takže iluze o pramenu čiré vody je dokonalá…
Podávaly se řízečky z pýchavky, pilo francouzské víno a ty křehoučké svatební koláčky! A pak jsme odjížděli do podzámčí, do světnice, kde bude syčet propanbutanová lampa a budou šramotit přemnožené myši.
Čtvrtý den jsme se vydali po té vyhlídkové lesní cestě – na co? Na túru? Procházku? Spíše na křížovou cestu. Vlekl jsem se o dvou holích a žádné příjemné pocity se nedostavovaly. Les se nám zdál vyprahlý, unavený… Houbová místa zela prázdnotou, v borůvčí chyběly borůvky… Po půlhodině mi něco v mém organizmu doporučilo cestu zpět. Pomalá chůze se začala měnit v belhání. Tedy už nikdy Kočičí hřbet a Arizona… Nikdy na ně nezapomenu.
Předposlední den nám opět došla voda, nějak rychle. My ji sice příliš nepotřebovali, ale špinavé nádobí ano. Neexistovala naděje, že se spustí prudký liják s krupobitím, a pak vysvitne ostré slunce, aby rychle vysušilo nádobí vynesené na trávník. Tak tomu bylo před rokem. Naši přátelé z haciendy někam odjeli a do města se nám nechtělo – terén autu příliš nesvědčil. Nezbývalo nám nic jiného než někde vodu do dvou kanystrů vyžebrat. To se nám podařilo a dárci vody nás dokonce litovali, že se nám porouchal vodovod.
Náš odjezd se podobal spíše útěku. Do „dusných města zdí, kde kol čela starostí se věsí příze“ (Svatopluk Čech, Ve stínu lípy). Ale je tam světlo a teplá voda. Když jsme nosili věci do auta a otevřeli kufr, spatřili jsme čtyři kanystry a pět lahví plných vody. Zapomněli jsme je vyložit. Ale ani dostatek vody nás nepřiměl k prodloužení pobytu.