Přijíždíme-li do Slatiňan od jihu, východu či severu, vždy nás upoutá ohromné množství zeleně zdvihajícího se kopce Hůry, na které se město promítá jako na filmové plátno. Tato zelená hradba má svou historii a vývoj, který za posledních šest let doložilo mnoho pramenů, které se vynořily z archivů a zámeckých sbírek. Staré plány a mapy prezentují krajinu mezi zámkem, Švýcárnou a Monakem jako jedno z krajinářsky nejlépe komponovaných území východních Čech. Za původce myšlenky úprav těchto míst zcela jistě můžeme označit bývalé majitele zámku – Auerspergy, a dost možná i jejich předchůdce, avšak zahradníky a osoby, které výsledný a dnes tak krásný stav realizovali, bohužel zatím neznáme.
Zámecký park dnes všichni vnímají jako prostor ohraničený plotem s plaňkami a klapačkou jižně od zámku. Ale bylo by mylné se domnívat, že lidské zásahy do krajiny tímto plotem končily. Oplocení se totiž roku 1879 dočkal jen tzv. starý park. Pokud máme starý park, pak je nasnadě otázka, kde je tedy ten nový? Máme jej všichni stále pod nosem! Procházíme jím, když míříme od klapačky ke Kočičímu hrádku, a to již 170 let.
Zámecký park byl komponován od konce 90. let 18. století, výrazně poté rozšířen před polovinou 19. století, od kdy lze mapovat úpravy i v prostoru pod Švýcárnou. Můžeme se domnívat, že velký inspirační vliv na tvorbu parkově upravené krajiny měla cesta Vincence Karla z Auerspergu, iniciátora těchto změn, do Anglie v roce 1837. Vložením vnitřního plotu do starého zámeckého parku (1879) byla jeho plocha rozdělena na soukromou část (zámeckou zahradu) vyhrazenou pouze šlechtické rodině Auerspergů a druhou část přístupnou široké veřejnosti. Ta mohla využívat i plochy tzv. nového parku, který nebyl nikdy oplocen a jehož plány z let 1846, 1848 a 1863 se dochovaly.
Oba parky – starý i nový – se nechovají jako samostatné celky, ale jako vzájemně propojené „nádoby“, které spolu komunikovaly pomocí rafinovaných průhledů a cestní sítě. Zajímavé jsou také dřeviny – solitéry – samostatně stojící stromy – užívané v prostoru nového parku – platany, jírovce, lípy, topoly či různé druhy dubů a zcela mimořádné kaštanovníky seté. Část těchto krajinářsky ztvárněných prvků již dnes neexistuje (stromy padly, byly pokáceny, musely stranou výstavbě…). Většina prvků je zde naštěstí zachována a k obnově stačí jen základní údržba a dosadba několika cílových dřevin. V minulosti byl majitel jeden, dnes je jich více – město Slatiňany, Národní hřebčín a Lesy ČR. Poslední dvě zmíněné instituce již provedly odstranění náletů a nebezpečných stromů a doufejme, že brzy bude provedena také nová výsadba. Snaha o rehabilitaci krajiny by měla být vedena co nejšetrněji s maximálním ohledem na to, že jde o historicky a krajinářsky cenné území a že je lokalita hojně navštěvována jak místními, tak turisty.
Předmětné území je zachyceno poprvé na hraniční mapě Nasavrckého panství z roku 1753, kde však vidíme jen hospodářský dvůr, štěpnice, louky a les a žádný park. První významný plán, který zachycuje situaci před výkupem pozemků a rozšířením parku, pochází z roku 1846 a nalezen byl ve sbírkách zámku Slatiňany (plán č.1). Na plánu vidíme základní cestní síť, která se dochovala dodnes – silnice – dnes ulice V Kaštance a od klapačky pokračující nahoru k tzv. Černé bráně do obory a s odbočkou do Kochánovic. Barvy pozemků označují vlastníky: Hnědě – pozemky kostelní, Modře – obecní pozemky, Zeleně – obecní pastviny, pro snazší orientaci označuje písmeno A silnici ze Slatiňan do Kochánovic.
Plán č. 2 nám prozradí stav po vykoupení parcel a vybudování nového parku. V horní části s názvem „Park“ je dnešní zámecký park s oplocením. Prostor uvažovaného nového parku je v plánu uveden jako „Parkzuwache“, tedy „přírůstek parku“. Zcela vlevo je budova myslivny „Jägerhaus“ – předchůdce dnešní Švýcárny. (1846, archiv zámku Slatiňany)
Krásně ručně zpracovaným je plán č. 3 – krajina mezi dnešním parkem a Švýcárnou, která byla cíleně pojata do kompozice areálu tzv. nového parku, neboť do tohoto období (1846-8) spadá její vybudování. Zákres cestní sítě odpovídá té, která je zachycena na leteckém snímku z roku 1938, tedy 90 let od rozšiřování parku. Síť cest se začala postupně rozpadat až po druhé světové válce, jak je patrné z leteckých snímků z roku 1954. Do dnešních dnů je dochovaná pouze cesta odbíhající z aleje nad klapačkou jako první doprava a končící pod Švýcárnou. (1848, archiv zámku Žleby).
Dalším významným pramenem a zdrojem informací je plán z roku 1863 („Situace v knížecím auersperském zámeckém parku“, plán č. 4, SOkA Chrudim), kde je vysloveně uveden starý „Alter Park“ a nový park „Neuer Park“ končící u Schweizerei (Švýcárny). Plán vypracoval architekt Benedikt Škwor a zachytil na něm situaci, kdy starý park ke klapačce lemuje alej topolů do Kochánovic („Pappele Allee nach Kuchanowitz“) a na ni navazuje alej „Kastanien“, která končí „Thor“ (branou) do Thiergarten (obory). Dále z plánu vyčteme, že v zatáčce stojí budovy cihelny, přemístěné později severním směrem. Tou „Kastanienallee“ není nic menšího než zdejší fenomenální a dnes bohužel umírající kaštanka – alej od klapačky k lesu, která je poprvé zachycena na vedutě Jana Venuta z období kolem roku 1800. Dle snímků šlo o alej jírovcovou, která však byla z poloviny vykácena při rozšiřování silnice do Kochánovic.
Plán č. 5 „Přehlední a porostní mapa lesů Nasavrckého panství“ zachycuje situaci z roku 1875, kdy je park již uveden jako celek, nerozdělený mezi novou a starou část. Chybí mapová značka pro topoly, které byly pravděpodobně mezi roky 1863 – 1875 vykáceny a nahrazeny dnes stojícími a dožívajícími jírovci. Cestní síť v parku je stejná jako na plánu č. 3. (archiv zámku Slatiňany)
Na konci 70. let 19. století bylo rozhodnuto o oplocení tzv. starého parku. Toto oplocení prováděl Rudolf Zábranský, kameník ze Škrovádu podle projektu Františka Schmoranze st. Ve stejné době vznikl také rozdělovací plot napříč starým parkem, který oddělil soukromou zámeckou zahradu od veřejně přístupného parku. Vznikla též vstupní vrátnice naproti dnešním stájím, které jsou však o necelých dvacet let mladší. Zavřený park byl zahradou se zahradním detailem – záhony, keři, cizokrajnými dřevinami a drobnými stavbami. Otevřený park můžeme chápat jako krajinářskou zahradu – bez keřů, cizokrajných dřevin, jen s domácími dřevinami, které byly sázeny „jako kytice“ ve skupinách k sobě. Nový park za klapačkou je pak anglickým krajinářským parkem, jehož srdcem byla Švýcárna. Hlavním komunikačním prvkem byla a do jisté míry stále je jírovcová alej od klapačky k bráně do obory. Prostor doplňovala síť drobných cest, promyšleně umístěné skupiny dřevin (např. skupina dubů vlevo od aleje směrem k Monaku) a samostatně stojící solitéry (posledních několik jedinců – sloupový dub, lípa, platan)
Letecký snímek z roku 1938 (obr. č. 6) je úžasným dokladem stavu parku již s dospělými dřevinami, kompletní cestní sítí a rafinovaně promyšlenou kompozicí s průhledy na zajímavé cizokrajné dřeviny či dálkovými pohledy do krajiny – Orlické hory, kostel ve Třech Bubnech či kostelní věž v Práčově. (zdroj: VGHMÚř Dobruška)
Je nesporným faktem, že prostory starého i nového parku, a to včetně navazující Třešňovky, lesů a luk jsou nejcennější lokalitou nejen ve Slatiňanech, ale i v regionálním měřítku východních Čech. Území můžeme chválit jak z hlediska krajinářského, historického, tak i pro jeho využití k volnočasovým aktivitám i odpočinku. A nebo prostě jen proto, že se nám zde líbí, máme k tomuto místu vztah a máme jej rádi. Jakékoli změny a zásahy v tomto území je nutné provádět s nejvyšší mírou obezřetnosti a notnou dávkou pokory a citu, aby tento obrovsky hodnotný prostor zůstal zachován a rozvíjel se tak, aby se neztratily jeho hodnoty, které Slatiňanům odkázali ti dnes neznámí zahradníci a které mohou ostatní jen tiše závidět.
Odkaz: Ozvěny 5/2017