- Téma: Malé využití hromadné dopravy
- Téma: Fejetony Zdeňka Jiráska
- Začarované kruhy
- Téma: Slatiňácký hydepark
Volné pokračování stejnojmenné úvahy z února.
Co bylo dřív, slepice nebo vejce? Je mnoho otázek, na které se těžko hledá odpověď. Na některé se ani najít nedá.
Kdyby dnes obce nějakým způsobem nastartovaly vesnické krámky, chodili bychom do nich? Dělali bychom tam slušnou tržbu? Nevím. Pouze se domnívám, že nikoli. Nemoc zvaná konzumerismus nás zachvátila mnohem více, než nějaký koronavirus.
Chrudim je středně velké okresní město. A počítejte se mnou. Kaufland, Albert, Billa, Tesco, Lidl a 2 x Penny. Tedy šest supermarketů. K tomu si připočítejte Family centrum vedle Kauflandu a druhé se staví vedle Tesca.
Když se stavělo Tesco, spousta lidí říkala, že to už bude moc, že některý supermarket zkrachuje. Ale kdeže. Nezkrachuje žádný. A kdyby se postavil, nedej bože, nějaký třeba ve Slatiňanech, uživí se taky. Lidi mají naprosto nezvladatelnou potřebu stále nakupovat. Krize, nekrize. Rád bych se mýlil, ale nevěřím, že v době supermarketů by se lidi vrátili do vesnických samoobsluh.
A s tou veřejnou dopravou je to stejné. Nepochybuji o tom, že jsou lidé, kteří by ji využívali, kdyby zajížděla do všech vísek, ale na rentabilnost daného spoje by to nestačilo. Když už jednou to auto máme, tak ho přece nenecháme stát. Je to pohodlné, nejsme závislí na jízdním řádu, vejde se tam velký nákup ze supermarketu a můžeme si zastavit na čůrání. Auta jsou neoddělitelnou součástí našich životů, u některých dokonce něco jako příslušníci rodiny, součástí osobnosti.
Auto dnes už zdaleka není jen dopravní prostředek. Podívejme se na množství reklam a jejich nápaditost.
Kdysi byla ve Slatiňanech kavárna. Byla hezká a já jsem tam v roce 2003 začal pořádat Laskavé večery. Hudba a poezie v kavárně. Občas jsem si tam, ač ortodoxní čajař, zašel na kávu. Uspořádal jsem tam dvacet Laskavých večerů a pak majitelka podnik zrušila. Zisk byl příliš malý. Několik lidí si postesklo, že je to škoda, se to tam bylo příjemné. A tak jsem se jich zeptal, kolikrát tam tedy zašli pustit nějakou korunu a kavárnu tak podpořit. A tu se začali kroutit a přiznali, že třeba jednou za měsíc si tam dali jednu kávičku.
Jestliže chci, aby se nějaký podnik udržel, musím pro to sám něco udělat. Tu kavárnu si lidé ve Slatiňanech zkrátka nezasloužili. Vždycky musím začít u sebe!
Léta chodím k jednomu fotografovi. Dělá mi fotky hlavně z Laskavých večerů. Ale on je už nějaký čas na hraně přežití. Tabla a třídní fotky udělá školník na mobil, často i svatby nafotí některý z hostů, fotky na občanky dělají na úřadě, no řekněte, kdo dnes potřebuje fotografa? Ale těm několika lidem, kteří jeho služeb využívají, by chyběl. Chyběl by i mně, a tak se snažím mu dát utržit.
A tak bych mohl jmenovat několik dalších krámků a živnostníků. Ano, vím, sám na to nestačím, ale musím se snažit v první řadě já.
To máte, jako když někdo říká, že netřídí odpad, protože on to nevytrhne. Nebo když někdo skácí zdravý strom, protože ten jeden se v tom množství ani nepozná. Když mně vadí hustý provoz na silnicích, tak se snažím autem jezdit jen v opravdu nejnutnějších případech a nebudu říkat, že to jedno moje autíčko už na situaci stejně nic nezmění. V mých očích je to podobné, jako když parta chuligánů kope do jednoho člověka, a já, jda náhodou kolem a jsa zrovna plný nějaké zlosti, kopnu si taky. Ten jeden kopanec navíc se už ztratí a já jsem se trochu odreagoval.
Všichni stále hledáme důvody, proč něco nejde. Proč nejde jet jinak než autem, proč nejde méně hromadit věci, proč nejde vyprodukovat méně odpadu a za týden naplnit jen půlku popelnice, proč se nejde zastat slabšího, proč se nejde vzepřít silnějšímu, proč nejde trávit méně času na sociálních sítích a počítači obecně, proč nejde udržovat pořádek před svým domem, proč nejde udělat Silvestr bez petard, proč nejde kopnout developery do řitě a zachránit nějakou cennou lokalitu … a tisíc dalších proč. Když uvádíme důvody, proč něco nejde, často jen omlouváme sami sebe před sebou samým.
Svět je jaký je, vývoj nikdo nezastaví a lidi nikdo nepředělá. Jsem člověk vcelku optimistický a umím se radovat z maličkostí. Ale jsou chvíle, kdy jsem rád, že už mi je tolik let.